98
Kdyby byla Giuseppina jeho žena a Vincenzo jeho syn a tohle jejich domov. Představuje si dny a noci, děti, které by mohli mít v Bagnaře nebo tady v Palermu. Malý život, skromný, obyčejný, který by jim dal pocit štěstí, nebo aspoň klidu. Ale tohle není život, který mu připadl. Giuseppina je manželka jeho bratra a on je zrádce. Přesně tohle on je: ničema. Zavře oči. Ještě na chviličku k sobě přitiskne ten život, o kterém snil. Pevně ho obejme, než ho nechá jít, a pak sám odejde, aby se ho pokušení nezmocnilo znovu.
Pár dní nato se Mattia vrátí do Marsaly na plachetnici mastra Salvatora. Ignazio jí dal trochu peněz, Giuseppina objetí, které trvalo dlouho. Mattia odplouvá s těžkým srdcem a bolest, kterou cítí, nedokáže zmírnit vůbec nic, ani Vittoriina něha, ani Vincenzovo rozloučení, bezzubý a nesmělý úsměv. Ví, že svého bratra Paola už neuvidí. Ví, že některé rány se nemůžou zhojit, že jejich čas už vypršel.
Nemoc v místnosti je dusivý puch, proti kterému nic nezmůže ani závan vůně citrusových květů zvenčí. Citroník natahuje větve k oknu. Slunce zní hlasem prvních cikád, které mu zpívají ve větvích. Giuseppina ode dveří pozoruje Paolův hrudník, který s námahou stoupá a klesá. Kouše se do rtů. Věci nabraly spád. Ucítí na paži něčí ruku. „Tak jsem tady. Spěchal jsem, co to šlo.“ Ignazio stojí vedle ní, šeptá jí do ucha. „V krámě jsem dal všecko do pořádku. A ostatně je tam Maurizio, zastoupí mě, dokud… to bude třeba.“ Ale Giuseppina ho neposlouchala, Ignazio to vyčte z jejího nepřítomného pohledu. „Při-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281893
99
vezl jsem s sebou Vincenza. Hraje si pod stromy, bude s ním trávit trochu času.“ Přijme tu nabídku s úlevou. Chtěla by plakat, ale nemůže. Cítí se mizerně kvůli manželovi, kterého nikdy nemilovala, ale současně se trápí, kvůli němu i kvůli sobě, protože ví, že jí bude chybět. Bude to prázdnota, se kterou se v příštích letech bude muset vyrovnat. Žila s Paolem bez lásky, občas v nenávisti. Nebude mít možnost ho požádat o odpuštění za vše špatné, co si navzájem udělali. Paolo se blíží k hranici, přes kterou si už nebudou moct promluvit. Už teď to nejde. Pocit viny, který v sobě nosí, bude součástí jejího pozemského očistce. Ignazio vstoupí do místnosti a pošle pryč služebnou bdící v jednom rohu. Když Paolo zaslechne jeho hlas, otočí hlavu. Oči se mu lesknou horečkou. Bratr si sedne k němu na postel. Už se ho neptá, jak se cítí: před pár dny upustili i od téhle poslední pokrytecké formálnosti, od chvíle, kdy za Ignaziem přišel felčar do apatyky a sdělil mu, že souchotě Paolovi rozežraly plíce: „Už to má za pár,“ řekl. Ignazio mu poděkoval, zaplatil za služby a pokračoval v práci. Jenže Paolo odolával ještě dlouho. Tuhý kořínek a tvrdohlavost Floriů ho držely při životě. Bratr ho chytí za ruku. „Dneska mě služka posadila ven pod citroník. Rozkašlal jsem se a plival jsem strašnou spoustu krve. Museli mě celýho převlíct.“ Hovoří ztěžka. „Pán dává i bere, říká se.“ Naznačí hořký úsměv. „Mně bere všecko.“ Záchvat kašle, dlouhý, bolestivý. Pokračuje v hovoru a hlas škrábe jako železo o kámen. „Řekl ti notář Leone, že jsem sepsal závěť?“ Rty pod kapesníkem má Ignazio vyprahlé. „Ano.“ Paolo lapá po dechu. Ignazio mu nadzvedne hlavu, pomůže mu se napít, pak řekne: „Nikdo ho nebude otravovat,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281893
100
dokud já budu živ. Už jsem našel preceptora, co ho bude učit latinsky i další věci, místo Antonina Gagliana, ze kterýho bude co nevidět kněz…“ Paolo ho přeruší pohybem. „Dobře, dobře.“ Tiskne mu paži a Ignazio si uvědomuje, jak málo síly už mu zbývá. „Zato ty mě teď poslouchej. Musíš bejt vším, čím já už nemůžu.“ „Vždyť víš, že ho mám rád, jako by byl můj vlastní.“ Ignazio mu položí na ruku svoji dlaň. „Ne. To nestačí, chápeš? Ty mi ho musíš vychovat. Oni budou koukat na peníze, ale ty budeš jeho táta. Je ti to jasný? Jeho táta.“ Dívá se na něj, jako by mu chtěl vniknout do hlavy. Ignazio už to dál nesnese. Vstane. Vincenzo a Giuseppina si hrají venku pod citroníkem. Pečlivě váží slova. Nechce, aby se bratr rozčílil. „V přístavu jsem potkal jednoho z bratranců Barbarových. Vyřídil mi vzkaz od našeho švagra Paola.“ Paolo udeří dlaní do pelesti. „Bože! Tolik jsem na ně myslel, na něj a na Mattiu.“ Teď pláče. „Došlo mi, že tohle je trest, co na mě seslal Pánbůh. Když mu bylo zle, mohl jsem mu pomoct. Byl by to akt milosrdenství. Když přijela naše sestra, mohl jsem se s ní vidět, s chuděrou, jenže já… Já neudělal nic, ba dokonce jsem ji odehnal.“ Otře si oči. „Řekneš Mattie, že jí odpouštím, viď? A že ona musí odpustit mně. Ale já to tak nemyslel! Ďábel se zmocnil mojí duše, k čertu se mnou.“ Ignazio se na něj dívá. Chtěl by něco říct, utěšit ho, ale hlas odmítá vyjít z hrdla a srdce jako by se scvrkávalo, až je sevřené jako dětská pěstička. Jeho bratr je vyděšený, čte mu to ve tváři. Musí cítit, že smrt je opravdu blízko, když takhle žádá o odpuštění, když se začal kát za tvrdost svojí duše. Paolo zvedne hlavu z polštáře. Vlasy zmáčené potem zůstanou přilepené na čele. „No a? Co mi Barbaro vzkazuje?“ Ignazio se přinutí k odpovědi. Hlas se osvobodí z vězení povzdechem. „Říká, že se za tebe modlí a přeje ti brzký uzdravení.“ Neví proč, ale ta věta mu přijde směšná. Začne se smát a bratr ho po chvilce napodobí.
Ukázka elektronické knihy