Taký je život. Všici nemůžeme být inženýři. Bratr se stal bílou ovečkou a já černou ovcí rodiny. Přec ho mám tuze ráda a nikdy bych mu nepřála nic zlého. Naštěstí závist a nenávist mě obešla svinským krokem. Neb už dávno vím, že nenávist je hněv zastydlý, hněv bezmocných. Vzpomínám si na jednu velmi trapnou příhodu s naší babičkou. Přišel den, kdy byla v dobrém rozmaru a jala se rozdávat po vsi starožitnosti. Pravidelně jsme staroušky navštěvovali, a tudíž matce neušlo, že zmizely skříňové hodiny, obraz namalovaný místním rodákem, který stoupal rok od roku na ceně. Starožitný stolek, dvě bečky z jednoho kusu dřeva vydlabané a další věci. Snažila se přinutit otce, aby artefakty dovezl zpět. Ten rázně odmítl a máti stočila svůj zrak na mě. Rázně jsem odmítla … táhla jsem za sebou žebřiňák a za mnou kráčely do nekonečna se hádající bába a máma. Takovou ostudu jeden hned tak nezažije. To nekonečné vysvětlování, proč a jak se věci mají. Nechtěl se nikdo se starožitnostmi rozloučit. Neobešlo se to bez vyhrůžek, ponižování a křiku. Tolik povyku pro staré harampádí. Být tak o svém chlebě, tak máma se mnou nepohne a mohla by si obcházet sousedy dodnes. Konečně jsme klepaly na poslední dveře jistého pána učitele na důchodě. Distingovaný pán se taktéž neměl chuť rozloučit se skříňovými hodinami. Velmi uctivě, ale důrazně stále opakoval dokola: „Ale milé dámy. Přijímat dary je přece lidské. Ale odebírat darované věci je nedůstojné. Měly byste se stydět. Já už do zdi skobu zasadil a stěnu, tak zhyzdil. Co já na skobičku pověsím? Krutě jste zasáhly do mého osobního života.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281806
Matka se snažila stále něco vysvětlovat, ale já už měla všeho plné zuby a moje nervy se proměnily v rozžhavené dráty. Vyjekla jsem: „Pověste si na skobičku třeba svou kravatu, ale prostě naše máma chce hodiny zpátky, a s tím už nic nenaděláte. Tak buďte tak laskavý a ty podělané hodiny konečně doneste!“ Ani nevím, kde se ve mně vzala odvaha říci něco takového, ale byla jsem značně vyčerpaná a vše mi už bylo jedno. „Taková nestoudná drzost,“ div chudák stará neomdlel. Pustila se do mě i máma a bába. To už bylo na mě moc. Švihla jsem s dřevěným táhlem od žebřiňáků a dala se na úprk. Doma jsem to schytala, ale až po dvou hodinách. Tak dlouho trvalo, než od pána učitele ty hodiny dostaly zpět. Smál se otec. Držela se máma za hlavu, jakou to má rodinu. Nadávala babička dědovi, že jí snědl nudle. Zřítily se skříňové hodiny na zem, neboť o ně zavadil bratr, když běhal dokola kolem. U nás bejvávalo hóóódně veselo. Stala se ještě jedna nemilá událost. Moje nejlepší kamarádka měla slepou babičku, ale byla to tuze hodná ženská. Opravdu moc milý a trpělivý člověk. Začala k ní pravidelně docházet jedna nesympatická bába. Ráno přišla, odpoledne přišla a večer pro velký úspěch stála zase za dveřmi. To i laskavému člověku dojde trpělivost. Začala se babička zapírat, ale nic to nebylo platné. Bába se vždy dokázala pod nějakou hloupou záminkou vetřít do jejího útulného bytečku. Rozhodly jsme se, že ubohé babičce pomůžeme. A nenapadlo nás nic lepšího než staré, vlezlé čarodějnici napsat anonym, kde jsme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281806
ji po pravdě vylíčily, co si kdo o ní myslí a kde je její místo. Tvrdý dopis. Pravda. S bábou to pěkně zamávalo. Padlo kladívko na hřebíček, ale minul se účinkem. Chodila satorie k babičce ještě častěji a ta ji musela uklidňovat a dušovat se, že ona s tím nemá nic společného, že šlo o hloupý žert. Bába měla za ušima a jednou si nás vyčíhla a zaječela: „Já dobře vím, že jste ten sprostý dopis napsaly a daly do mé schránky vy.“ Zapíraly jsme, ale ona nás dostala. „Viděl vás jeden pán, který seděl zrovna v autě zaparkovaném u našeho domu.“ Taková blbost, ale my jsme ji na to skočily. Bába milovala zřejmě Colomba, a tehda jeho fígle zhodnotila. Přiznaly jsme se a Čára Můra tvrdě zaútočila. Začala zuřivě psát dopisy ona. Jeden našim rodičům, druhý do školy a ten třetí poslala dokonce na městský národní výbor. Doma to zase řinčelo. Nesmál se táta. Bavilo se tím celé město. Musela jsem hodně ve škole vysvětlovat, musela máma hodně soudruhům vysvětlovat, musel táta v práci vysvětlovat. Byly jsme donucené kleknout před bábou a skuhrat, aby nám život nekazila ve chvíli, kdy vstupujeme do nové etapy života. „A s dvojkou chování mě ani na prodavačku nevezmou,“ snažila jsem se z očí vytlačit nějakou tu slzičku. Užívala si to zmije jedovatá. Ani nevím, čím se uplatila, že se tak náhle uklidnila a přehodnotila situaci k dobru našemu. Modlila se máma k Bohu, ať se co nejrychleji vdám, aby mohla konečně trávit šťastné chvíle se svým nadaným synem a mužem vychovaným k jejímu obrazu. Ale, copak já jsem chtěla zlo? Činila jsem dobrý skutek a dodnes tomu věřím.
Ukázka elektronické knihy