Můj život (nejen) s houslemi
která mě fascinuje a na které si vždycky dám hodně záležet, protože tahle skladba si zaslouží absolutně nejvyšší uznání. A napadá mě: je zajímavé, že Vivaldi byl nejprve velmi úspěšný, ale už na sklonku jeho života nebyl o jeho hudbu zájem a po jeho smrti se na něho dokonce zapomnělo. Objevili ho zase až ve 20. století, hodně tomu pomohl legendární houslista Fritz Kreisler. Pro hudbu byl Vivaldi mimo jiné důležitý tím, že vytvořil schéma třívětého koncertu, jak je dnes známe: věta rychlá, pomalá, rychlá. Napsal jich stovky. Do té doby se hrála concerta grossa, která měla více vět a bylo v nich více sólistů. A mimochodem, Vivaldi složil i víc než padesát oper, což se už málo ví. Musím se, Pavle, přiznat, že o Vivaldiho hudbě mluvíš tak krásně, že mi celou dobu zní v hlavě Čtvero ročních obdo bí… Jak to máš ty třeba po koncertě, na kterém tento cyklus hraješ? Dřív mi také po koncertě skladby stále zněly v hlavě, ale naštěstí už mi tam nezní. Naučil jsem se s tím trošku pracovat. Před lety jsem třeba cvičil na housle večer, ale už roky mám takovou zásadu, že po osmé večerní necvičím. A je to přesně z tohoto důvodu, aby mi hudba v hlavě nezůstávala. Po osmé hodině večerní dokonce ani hudbu neposlouchám, protože jinak prostě neusnu. A já mám spánek rád. Je velmi důležitý pro kvalitní život. Spát sedm osm hodin pro mě bylo vždy nezbytné. Už se mi ale ani po koncertech nestává, že by mi někde v hlavě ta hudba stále zněla. Možná je to tím, že se nich setkávám s lidmi, dělám autogramiády a díky tomu se dostanu do jiného prostředí a k jiným myšlenkám.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281744
Od čardáše po Korngolda aneb Na sto padesát procent
Ve vzpomínkách na natáčení druhého alba s Vivaldiho koncerty Čtvero ročních období jsme přeskočili až do roku 2007. Ale ještě předtím ses pustil pro label Supraphon do nahrání kompletního díla Antonína Dvořáka… A přidal jsem tam i jeho zetě Josefa Suka. To jsou dvě alba, která jsem nahrál opět s mým kamarádem klavíristou Petrem Jiříkovským v letech 2005 a 2006. Myslím, že to bylo opět v Rudolfinu. A zase bylo turné. Ale protože jsem byl v tuto dobu bez manažera, zařizoval jsem si ho sám. Na těchto dvou CD je všechno, co Antonín Dvořák složil pro sólové housle s klavírem. Tohle rozhodnutí, tedy nahrát komplet, pro mě bylo docela podstatné, protože některé Dvořákovy skladby se nehrají tak často a já se je musel naučit. Smysl mi dávalo i to, že jsem na druhé z těch alb přidal Josefa Suka, kterého mám moc rád a byl s Dvořákem spřízněný. Hodně se o této nahrávce psalo i ve světových hudebních časopisech, jako jsou Gramophone anebo The Strad. Bylo pro mě důležité, že jsem se jako český houslista naučil kompletní houslové dílo Antonína Dvořáka. Byť jsem říkal, že od Paganiniho neumím všechno, mám docela rád komplety. Takže jsem rád, že mohu říct, že umím celého Dvořáka, spoustu českého repertoáru a třeba všechny Brahm-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281744
Můj život (nejen) s houslemi
sovy sonáty, jakož i Sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha. Vím, že mě čeká ještě spousta práce na Beethovenových sonátách. Mám zkrátka rád, když mám určitý repertoár ohraničený a ukončený a mohu si říct: „Tady už všechno umím.“ A u Dvořáka jsem měl pocit, že takto bych to jako český houslista měl vykonat.
Říkám si, jak se vlastně vyvíjí tvůj výběr repertoáru na alba? Když jsem třeba měl pocit, že jsem natočil hodně klasického repertoáru (a po dvořákovsko-sukovských deskách následovalo ještě to Čtvero ročních období na modré housle), dostal jsem velikánskou chuť udělat něco úplně jiného. Nezapomeň, že se pomalu dostáváme do doby stahování hudby z internetu, kdy se desky začínaly prodávat hůř a hůř. Hudba navíc začala být velmi konzumní. Člověk proto musel čím dál víc přemýšlet o tom, co bude natáčet a také jak se desky budou prodávat. A tak jsem se snažil své nahrávky varírovat a mixovat. Natočit něco populárního a za to dát třeba Bacha. Mohl jsem se samozřejmě rozhodnout natáčet jen populární věci, ale to by mne nebavilo. To není můj styl.
A tak po deskách klasických přišla první cikánská… Ano, já jsem byl někdy v roce 2007 nebo 2008 pozván kapelou Romano Stilo, abych s nimi zahrál na benefičním koncertě v Bratislavě. Koncert dopadl skvěle a já se díky tomu ocitl v romské komunitě, kam by bylo jinak velmi obtížné se dostat. A tak mne hned napadlo nahrát album s cikánskou hudbou, kterou miluju. Něco, co by ode mne nikdo nečekal. Říkal jsem tedy Matoušovi Vlčínskému, dramaturgovi klasické hudby a dalším lidem v Supraphonu: „Já bych chtěl udělat desku cikánských melodií s cikánskou cimbálovkou.“ A oni na to: „No, my nevíme.“ A já: „Buď se to povede, anebo se to nepovede. Nic mezi tím se nemůže stát. Buď to bude úspěšné, anebo to bude průšvih. A co? Tak bude jedna deska blbá. Ale já se nebojím. Bude to pecka, uvidíte.“ A jak to dopadlo? Ona ta desUkázka elektronické knihy
99