Hraběnka mu jemně položila ruku na rameno. „Mimochodem, všiml jste si, že to umělé jezírko má tvar lidské lebky? A ta lebka drží Huygensovu vilu v zubech.“ Vrátili se do hostince ’t Goude Hooft v Haagu. Jánošík hraběnce dopřál, aby se vyspala do krásy. Sám zůstal vzhůru a přemýšlel. Vzbudila se až po poledni. Když otevřela oči, Jánošík právě vážil na lékárenských vážkách stříbrnou minci. „Napojte mě vínem, nakrmte mě jablky, neboť jsem unavená láskou,“ zavrněla z postele. „Pročpak to vážíte, můj drahý?“ „Píseň písní, kapitola dvě, verš pátý. Na stole máte snídani,“ zamumlal Jánošík roztržitě. „Abych zjistil, kolik váží deset tisíc guldenů. Musíme z Huygense vymámit ta logická hradla, ať už to znamená cokoliv. A to dřív, než si pro ně z Londýna přijede Babbage.“ „… A?“ „Jeden gulden váží přibližně 164 grainy. To znamená, že deset tisíc guldenů bude vážit 284 troyské libry. To unesu.“ „Kdybych věděla, že jste tak bohatý, tak byste už dávno bohatý nebyl.“ Jánošík se sarkasticky usmál. „Můj žold velitele osobní gardy uherského palatina je štědrý, ale tak štědrý zase ne.“ „Tak dědkovi ten balíček ukradneme. Rozemarijn nám pomůže a pak se to na ni svede.“ Podíval se na hraběnku, zdali to myslí vážně. Vypadala, že ano. „Že nerozeznáváte dobro od zla, jsem si už zvykl, miláčku. Je to však proto, že jste tak zkažená, nebo naopak nevinná jako Adam s Evou v ráji předtím, než pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, kniha Genesis, kapitola tři, verš šestý? Nejsem si jistý.“ „Dobro i zlo jsou jen slova. Pouhý zvuk lidského hlasu bez významu.“ „Slova jsou skutečnější než tento klamný a pomíjivý svět hmoty, nadto vnímaný omezenými lidskými smysly,“ nesouhlasil Jánošík. „To je věc názoru, ale budiž. Povězte mi tedy jinými slovy, co znamenají slova dobro a zlo.“ – 104 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281738
Jánošík otevřel dřevěný kufříček potažený rybí kůží a z plyšového lůžka uvnitř vytáhl svou dýmku vyřezávanou z mořské pěny do tvaru dračího spáru drtícího dvě vejce. Než odpověděl, nacpal dýmku voňavým latakijským tabákem, aby se mu lépe přemýšlelo: „Dobro je to, co lidem prospívá. Zlo je to, co lidem škodí.“ „Neznám nic, co by jen prospívalo nebo jen škodilo. Všechno zároveň prospívá i škodí. Například bolest popálené ruky člověku jistě škodí. Na druhou stranu stejná bolest témuž člověku brání, aby příště strkal ruku do ohně, a tím nepochybně prospívá.“ „Čím prospívá třeba hlad? A čím škodí například zdraví?“ namítal Jánošík. „Hlad prospívá tím, že nutí člověka pracovat. Kdo hlad nikdy nepoznal, sotva dovede soucítit s hladovějícími. A zdraví lidé si zdraví neváží, takže propadají nezdravým zlozvykům, jako je kouření tabáku,“ hraběnka zabafala z Jánošíkovy dýmky a rozkašlala se. „Mort de Dieu, to je síla!“ Jánošík si vzal dýmku zpět a začal ke stropu vypouštět dým v úhledných kroužcích. „Opravuji se: Dobro je to, co lidem více prospívá, než škodí. Zlo je to, co lidem více škodí, než prospívá.“ „A jakými váhami chcete tuto prospěšnost či škodlivost měřit?“ „Zkušeností a citem, smyslem pro čest a spravedlnost,“ odvětil Jánošík rozhodně. „Budiž. Ovšem největší potíž vidím v tom, že nemůžeme nahlédnout do budoucnosti. To, co lidé v současnosti považují za dobro, časem mnohdy vyplodí mnohem větší zlo, a naopak. Uvedu příklad: Zachráníte dítě topící se v řece. Dobro? Jenže co když z něj vyroste masový vrah? Nebo jinak: Potopíte loď plnou nevinných námořníků. Zlo? Jenže co když by ti námořníci po přistání nakazili celé město morem? Věřím, že dobro i zlo existují, rozeznat je od sebe však může jen vševědoucí Prozřetelnost.“ „Snad máte pravdu, nicméně ona vševědoucí Prozřetelnost nás vybavila svobodnou vůlí, a musíme se tedy rozhodovat. Třeba omylně a jen proto, abychom sami určili, zdali si po smrti zasloužíme nebe, či peklo.“ Jánošík natáhl nohu na stůl a o podpatek jezdecké holínky – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281738
vyklepal z dýmky popel. „Každopádně mi čest nedovolí okrást mistra Huygense, protože je to veliký učenec a objevitel, stejně jako zneužít Rozemarijn, neboť je to krásná dívka a darovala nám svou lásku. Už jsem se rozhodl: vyloupíme banku.“ „Co je to banka?“ zajímalo Kounicovou. „Banka je chrám zlatého telete. Boháči půjčují bance peníze za úrok a banka ty peníze půjčuje jiným boháčům za ještě větší úrok.“ „To přece smějí jen Židé,“ divila se Kounicová. „Teď už i kalvínisté. Každopádně tam ukrývají hromadu peněz, které nebudou nikomu chybět. Nejbližší je Van Hebzuchtův bankovní dům ve městě ’s-Hertogenbosch, kde shodou okolností žil můj oblíbený malíř Hieronymus Bosch. Při té příležitosti mám v úmyslu zhlédnout jeho proslulý oltářní obraz ‚Ležaté kyvadlo aneb cesta dolů, zpět a vzhůru‘.“ Po rychlé snídani tedy osedlali své kempeleny a pozdě odpoledne dorazili do ’s-Hertogenbosch. Jánošík jako obvykle pronajal pokoj nad hostincem. Hraběnka Kounicová u krejčího koupila hotové ženské šaty a převlékla se. Kalvínská móda se sice snažila v záhybech látky zakrýt vše, co ženu odlišuje od muže, přesto se jí nějakou záhadou podařilo vypadat půvabně a vzbuzovat necudné touhy. Banka Van Hebzucht měla ještě otevřeno. Hraběnka si tam založila účet a uložila na něj rovnou stovku guldenů. Při té příležitosti se do ní zamiloval mladý bankovní úředník Adriaen. Večer se nechala pozvat do Adriaenova staromládeneckého bytu, kde jej brutálně svedla, aby z něj mohla tahat rozumy. Jánošík odmítl hraběnčin návrh, aby se znovu přidal do milostné trojky. Raději strávil zbytek dne v katedrále svatého Jana a obdivoval Boschův oltářní triptych ‚Ležaté kyvadlo aneb cesta dolů, zpět a vzhůru‘. Zavírací desky oltáře nebyly umístěné jako obvykle vedle sebe, nýbrž nad sebou. Duše ukřižovaného Ježíše z prostřední desky sestupovala do pekla na dolní desce. Z podsvětí se třetího dne vracela zpět na prostřední desku do mrtvého těla ve skalní hrobce. A po svém – 106 – Ukázka elektronické knihy