Na Sabě je vidět, že o té absurdní historce poněkud pochybuje. „Kolik?“ „Netuším.“ „Pověz!“ „Nevím. Trochu. Míň, než stojí pivo, to je jasný. Jinak by jim všichni nosili plný láhve.“ Saba láhev zvedne. „Mám jim odnést prázdnou flašku? A oni mi dají peníze? Tobě přeskočilo.“ „Vyzkoušej to,“ vyzve ji laskavě. „Každopádně je to šance.“ „K čemu jim bude prázdná flaška?“ nechápe Saba. „Co s ní budou dělat?“ „Nevím. Nějaký německý věci. Možná do ní nalijou nový pivo. Jo, to bude ono: Němci mají tolik piva, že na něj nemůžou mít dost láhví.“ Saba se tváří skepticky. „Potom všechny láhve naloží na velkou loď a loď je odveze do Německa a všichni Němci se budou radovat a tančit německý tance,“ rozvíjí příběh dál. „Jak vypadá německej tanec?“ Uprchlík vstane, chvilku poskakuje sem a tam a plácá se přitom do stehen. Trochu připomíná slona, který se snaží kráčet jako volavka. „Takhle. Jako na Oktoberfestu.“ „To je ale hloupej tanec.“ „No jo,“ řekne uprchlík a sveze se na zem vedle dívky. „Tance si člověk nevybírá. Každej musí tančit tak, jak tančili jeho rodiče, všude na světě. Tanec tvejch rodičů určuje směr tvejch kroků. Ty taky tancuješ stejně jako tvoji rodiče.“ Vtom Sabě svitne. „Ale proč Němcům flašky nikdo nenosí? Každej je vždycky zahodí. To je přece pitomý!“ „Protože tady Němce nikdo pořádně nezná. Je to šance, nic víc. Zaručit ti to nemůžu. Musíš to vyzkoušet sama.“ Saba vstane. Láhev drží v ruce. „Oukeeej…“ pronese váhavě a strčí dovnitř palec. Udělá to mlask. 102
Hladovi a syti sazba.indd 102
07.09.2020 16:35:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281737
„A můžu k tomu zatancovat svůj vlastní tanec?“ Uprchlík si představí Sabu, jak přijde k Němcům s láhví a zatančí. Pak řekne: „Zatancuj německej tanec. A řekni něco německy. Umíš trochu německy?“ „Hacgebanbanban?“ „A to má být co?“ „Německá písnička. Všichni ji teď zpívají.“ „Oukej, když ji zpívají všichni, řekni něco jinýho.“ „Já nevím…“ „Chceš, aby si tě zapamatovali, ne? Řekni Oktoberfest!“ „Ottobafes?“ „Přesně. Tak šup, předveď se!“ Saba kolem něj neohrabaně poskakuje, slůně na dlouhých volavčích nohou, které se nazdařbůh plácá do stehen. Potom natáhne ruku s láhví a řekne „Ottobafes“, jako by to byla slavnostní fanfára. Uprchlík přikývne. Začíná si říkat, že to nakonec možná vážně vyjde. Tohle by Němce mohlo okouzlit.
103
Hladovi a syti sazba.indd 103
07.09.2020 16:35:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281737
11
Uklizený psací stůl, uklizený dům. Joseph Leubl si potrpí na jasně uspořádané poměry. Ano, lze to považovat za nudu, ale dodržuje to už sedmapadesát let, od chvíle, kdy dostal vlastní pokoj. Vyrůstal se čtyřmi bratry, ví, jak vypadá chlívek, a ví také, že on o žádný nestojí. Z kanceláře odchází teprve tehdy, když je stůl řádně uklizen. A doma to po návratu nesmí vypadat, jako by měl s prací znovu začít. Vystoupí z limuzíny a rozloučí se s řidičem, který pro něj zítra ráno zase přijede. Pak kráčí po vínových kamenných dlaždicích, rozmístěných v trávníku, ke svému domu. Má ty dlaždice rád, líbí se mu, že jsou trochu porostlé mechem a že po nich v létě lezou drobouncí červení brouci podobní vším. Kameny mu připomínají dům jeho rodičů, schválně si je odvezl do Berlína, když dům s bratry prodali. Při pohledu na ně myslí na vodu stříkající ze zavlažovačů třpytící se ve slunečních paprscích, na vůni mokré trávy a pod nohama cítí rozpálený kámen. Nechal dlaždice zapustit do trávníku úplně stejně, jako to znal z dřívějška. Hrany musí být obaleny trsy trávy, člověk se nesmí bát, že by si mohl narazit prst. Jinak se po trávníku nedá běhat. Jinak po trávníku nemůžou běhat děti. Obě jeho dcery běhaly jako o závod. To pomyšlení mu dělá radost. Zná děti, co ani nevyjdou ven, když na ně ve městě nenastražíte pokémona. Vejde dovnitř a vychutnává si vůni, po níž se člověku jinde stýská, třebaže doma ji nevnímá. „Jsem doma!“ křikne do chodby. Začalo to být třeba, protože limuzíny jsou dnes stále 104
Hladovi a syti sazba.indd 104
07.09.2020 16:35:57
Ukázka elektronické knihy