Zpráva kombinovaná (v praxi z realizačního hlediska označovaná jako reportáž, zpráva, příspěvek; z hlediska výrobní a vysílací serverové technologie ST/CRT – studio/kárt, komplet) představuje v televizním zpravodajství nejsofistikovanější a nejnáročnější formu novinářské práce vyžadující od redaktorů vysokou míru profesionální erudice a reportérských schopností. Zpravidla se skládá ze studiového úvodu, který přečte moderátor na kameru, a redaktorem vystavěného faktického příběhu tlumočeného divákovi ryze audiovizuálními výrazovými prostředky (asynchronními sekvencemi s osobně namluveným informačním textem, synchronními výpověďmi respondentů, silnými ruchovými detaily ve zvukové stopě, poutavou a názornou grafikou a vhodnými stand-upy spojujícími jednotlivé části příběhu do sevřeného a logicky uzavřeného celku). Výsledná úroveň příspěvku je vždy závislá na vzájemném respektu a úzké spolupráci redaktora s kameramanem, střihačem a dalšími profesemi, které se na jeho tvorbě podílejí. Praxe primárně rozlišuje dvě podoby kombinované zprávy. 1) CRT – kárt prostý (jednoduchá reportáž) je druhem televizní zprávy s dominantní kompoziční strukturou obrácené pyramidy. Zcela převažuje v politickém, ekonomickém a parlamentním zpravodajství. Klade důraz na faktografičnost, je nabitý informacemi a údaji, které registruje více v rovině slovní než obrazové. Je vystavěn na komentáři a synchronních výpovědích kompetentních osob, obraz plní funkci spíše ilustrační. Má vždy silné kompaktní čelo se shrnujícím jádrem sdělení, které tlumočí moderátor ze studia, na něž navazuje detailnější rozvedení obsahu zprávy doplňujícími obrazovými informacemi. 2) Zpráva reportážní – reportáž, zpravodajská reportáž (zpravodajství akcentuje pouze název reportáž),35 je považovaná za kvalitativně nejdokonalejší žánrovou formu televizního zpravodajství, která nejadekvátněji vystihuje přirozenou povahu televizního zobrazování a nejefektivněji využívá bohatosti jeho audiovizuálního jazyka. Vyznačuje se silou zpravodajského působení spočívající v důmyslném výběru a dramatické prezentaci faktů prostřednictvím osobního svědectví redaktora. Je autentickým obrazovým zhuštěním události do živé, dynamické formy, postavené na objevné kameře, zajímavých obrazových detailech,
35 Je nutné upozornit na terminologickou nejednoznačnost v současném názvosloví zpravodajských obsahů, která je způsobena stále silnějším prosazováním tvůrčích a realizačních postupů typických pro publicistickou reportážní tvorbu. Dochází k tomu jednak zásluhou nových technologií, které využití těchto metod ve zpravodajství umožňují, a jednak stíráním jak vnějších, tak vnitřních primárních znaků mezi žánry samotnými.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281460
bezprostředním a pohotovém audiovizuálním zachycení atmosféry prostředí a asociativní montážní koláži nejpoutavějších okamžiků události. Střídá faktickou rovinu komentáře s emocionálním vyzněním zaznamenaných autentických výpovědí účastníků události nebo reálných ruchů a zvuků skutečnosti. Struktura dobré reportážní zprávy se kromě studiového uvedení člení zpravidla na tři základní části: expozici – zajímavý a poutavý úvod, který okamžitě vtáhne diváka do tématu (např. emocionálně silná výpověď očitého svědka, úryvek dramatické akce), následuje střední část, v níž je divák seznámen se třemi až čtyřmi nejpodstatnějšími body události (jedním z nich může být vysvětlení pozadí události, jiným objasnění hlavní okolnosti nebo významného detailu jejího vzniku, dalším doplnění o podrobnější kontext zprostředkovaný ústy svědků a odpovědných činitelů) a ústí vyvrcholením (závěrem), v němž shrnuje podstatné rysy události a naznačuje její následky. Kvalitní reportážní zpráva je svébytnou, formálně i obsahově uzavřenou jednotkou a jakýkoli zásah do její struktury narušuje její informační nasycenost, autonomii i jedinečné postavení ve skladbě zpravodajského pořadu. V rámci reportážní zprávy se postupně vyprofilovaly tvůrčí postupy, které napomohly ke vzniku nových, originálních žánrových útvarů, reflektujících trendy moderního televizního zpravodajství. Na jejich pojmenování se zatím teorie jednoznačně neshodla, nicméně v praxi jsou známé pod zavedeným pracovním názvem HLP reportáž (reportáž s hlubokým lidským příběhem, označení je známé i z printmédií), STAND-UP reportáž (standupová zpráva složená z jedné nebo více synchronních výpovědí redaktora na kameru) a JPZ reportáž (jdu, ptám se, zkouším – tedy zážitková či koncipovaná televizní zpráva). HLP reportáž, která je z nich nejstarší, vychází z konceptu konstruování televizní zprávy na silném lidském příběhu (v ohnisku zájmu může být ale i osud zajímavé historické památky, domu, místa). Obvykle se jedná o formu minimedailonu či miniportrétu člověka zápasícího s osudem (nemoc, neštěstí); v takovém případě bývá reportáž spojená i s poděkováním či apelem na diváky a dobročinné organizace o pomoc (častý postup privátních stanic). Jindy se může jednat o lidi, kteří obětovali svůj život pro záchranu jiného člověka, nebo svým jednáním, chováním a prací přispěli k výjimečným a mimořádně ceněným společenským počinům. Autoři využívají k vykreslení postav publicistické výrazové prostředky v obraze, zvuku i střihu (subjektivní kamera, nezvyklé úhly 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281460
pohledu, emotivní výpovědi zachycené ruchovým mikrofonem, aktivní vystupování redaktora v obraze a další prvky pro zachycení bezprostředního a autentického projevu snímaného objektu). STAND-UP reportáž je postavená na změně pozice redaktora, který se ze svědka události stává průvodcem, tedy opravdovým reportérem, jenž provází diváka jejím vývojem. Nejčastěji je složená z několika akčních výpovědí redaktora, sdělujícího informace na kameru přímo z terénu. Vyskytuje se ale také ve formě předtočeného a nejnověji i živě vysílaného příspěvku, snímaného v jednom nepřerušeném záběru (tzv. metoda jednozáběrového natáčení nebo využití jednokamerového přenosového vozu a batohu LiveU). V každém případě vyžaduje tento druh zprávy velmi úzkou a precizní komunikaci redaktora s kameramanem při vytváření obrazové návaznosti jednotlivých výpovědí, aby na sebe co nejlépe střihově a významově navazovaly (v případě prvního postupu jde např. o vcházení a vycházení redaktora z obrazu, umírněnost v mluvním i nonverbálním projevu, u jednozáběrové metody zase o bezchybnou spolupráci při řešení vnitrozáběrového prostoru a pohybu kamery). Bez předem důkladně promyšleného postupu se jinak z takové zprávy stává nudný, nezáživný slepenec výpovědí, v němž forma převažuje nad obsahem. Tento žánrový útvar využívají zejména regionální a zahraniční zpravodajové, jimž mimo jiné umožňuje, aby se účelně vyrovnali s obrazovou nouzí. JPZ reportáž, jak už sama zkratka napovídá (jdu, ptám se, zkouším), nese rysy výsostně reportážní metody práce, a to jak z pohledu využití charakteristických vyjadřovacích a výrazových prostředků, tak zejména s ohledem na aktivní roli redaktora, kterou v ní zaujímá. Reportér už není jenom svědkem a průvodcem, ale především bezprostředním účastníkem a přímým hybatelem a spolutvůrcem příběhu. Osobním zapojením, doptáváním a zkoušením si na vlastní kůži ověřuje kladné i záporné stránky natáčené skutečnosti a své zážitky a zkušenosti sděluje divákovi v plné syrovosti autentického prožitku (odtud také zážitková, koncipovaná zpráva). JPZ reportáž je považována za vrchol televizního novinářského řemesla a ve vysílání zpravodajských pořadů dostává nezřídka časový prostor i přes tři minuty. Jen výjimečně tvoří její obsah aktuální politická témata, věnuje se převážně látkám nadčasovým, a proto bývá zařazena v relacích spíše do druhé poloviny vysílacího scénáře. Nese už znaky malého zpravodajsko-publicistického dílka.
100 Ukázka elektronické knihy