Lord Sumption: Co bych jim řekl? Nejsem sice odborník, ale je nejen právo, ale i povinnost každého občana sledovat a analyzovat, vytvářet si vlastní úsudky na základě vlastního zdravého rozumu. To, že epidemiologové mají nějaký názor, ještě neznamená, že vlastní svobodu vložíme do rukou vědců. Všichni disponujeme kritickým myšlením a právě nyní, ve chvíli národní paniky, bychom se ho měli přidržovat co nejvíce.
*** John Dymond: Po uveřejnění tohoto rozhovoru nám derbyshirská police adresovala toto prohlášení: „Naše doporučení veřejnosti bylo ve shodě s vládními instrukcemi a také s ohlasy v naší komunitě v návaznosti na přítomnost tisíců lidí předchozí týden. Následující týden přijelo mnohem méně návštěvníků a my děkujeme veřejnosti za změnu jejího postoje.“
*** Zde – jak si dovolím hádat – se po dočtení interview mnozí zeptají: „Kde toho člověka (nebo hůř) vyhrabal? Vždyť by nechal vymřít půlku Británie, jen aby si někdo mohl vyvenčit svého ratlíka, kde se mu zlíbí. A ještě si myslí, že může mistrovat odborníky.“ Přesto ihned otevřeně říkám, že do případného rozhořčení lze zahrnout i mne. S lordem Sumptionem totiž bezezbytku souhlasím. Sice se podřizuji všem vládním nařízením, ale činím tak bez víry v jejich správnost a jen ze solidarity se svými spoluobčany, kteří se chovají velmi disciplinovaně. Nejsem nelida a skutečně se mi to neříká lehce týden poté, co světový počet obětí nemoci covid-19 přesáhl hranici www.pritomnost.cz 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281437
200 000. A ano, četl jsem v americkém tisku o velkém malém pekle v New Yorku a vím, dokonce z první ruky, co to udělalo s Lombardií. Připustím, že mohou existovat velmi řídké výjimky, zvláště typu obrovských aglomerací, třeba právě jako zmíněný New York, který je tak těžce zkoušen. Ovšem obecně si trvám zásadně na svém. Co mě k tomuto postoji vede? Na rozhovor s lordem Sumptionem naváži zamyšlením nad některými názory, které respondent vyslovil. Hořké „sladké tajemství“ a nemoc bohatých dětí
V tomto svém názoru vycházím především z neúprosné logiky dané chováním živých organismů. Klíč je v tom, že koronavirovou infekci budeme muset, až na zcela mimořádné výjimky, nějakým způsobem prodělat všichni. Jde jen o to, jakým způsobem a za jakých podmínek se tak stane. Především je třeba pohlídnout do tváře tvrdé reality a vzdát se čas od času živenou nadějí, že se najde na covid-19 lék. Nic takového nečekejte. Původcem nemoci je SARS-CoV-2, což je virus, a jakkoliv je medicína, kterou má lidstvo k dispozici, nesmírně vyspělá, po desítkách let usilovné snahy bylo dosud vyvinuto jediné antivirotikum – a to proti viru herpes způsobujícímu bolestivé opary. Největší naděje v potírání pandemie tak dle mého soudu tkví ve vytvoření očkovací látky, což je nesrovnatelně jednodušší, takže cíle by mohlo být dosaženo do jednoho roku či dokonce dříve. Očkování je ideálním způsobem „prodělání choroby“. Jeho fígl tkví v tom, že je do těla vpraven buď oslabený, nebo usmrcený původce choroby, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281437
takže u Vás nemoc nevyvolá, ale Vaše tělo si proti jejímu původci vytvoří protilátky (PL), a tím i imunitní ochranu. (A Pán nechť je nám nakloněn, aby to byla imunita doživotní.) Abych Vám přiblížil chování virového infekčního agens v populaci, zabrousím do historie medicíny, konkrétně k dětské obrně (latinsky poliomyelitida), taktéž virovému onemocnění způsobenému poliovirem. Této chorobě se přezdívalo „nemoc bohatých dětí“ a já se s jistým zjednodušením pokusím vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je totiž nesmírně názorným modelem pro chování virů v populaci. Děti movitých rodičů žily v izolované sociální bublině, přičemž se s infekčními chorobami setkávaly minimálně. Naproti tomu chlapci a děvčata z rodin postavených na nižších společenských stupních se spolu scházely ve škole a ve svých partách. Přitom řada z nich byla nositelem polioviru, ovšem nikoliv v takovém množství, aby se mu jejich tělo nedokázalo ubránit. Organismy dosud neinfikovaných jednotlivců, když do nich od ostatních poliovirus v omezeném množství vniknul, přirozeně reagovaly vytvořením PL. Takže chudší děti se navzájem vesele promořovaly, aniž by onemocněly, přičemž dosáhly vůči infekci dostatečné odolnosti. Naproti tomu děti v bohatých rodinách se s virem nikdy nesetkaly, čili neměly proti němu vyvinuty protilátky žádné. To ovšem vedlo k tomu, že když se někde, třeba na cestách, s poliovirem dostaly do kontaktu, jejich tělo bez PL se neumělo bránit, a nemoc tak propukla naplno. Lék neexistoval (a neexistuje), tudíž přišly kruté následky – smrt, případně doživotní ochrnutí různých částí těla, nejčastěji www.pritomnost.cz 99
Ukázka elektronické knihy