mizí, a konečně vyřešit hořákovou situaci. Večery jsou čím dál tím chladnější a teplé jídlo je potřeba. Lukáš se navíc nedokáže obejít bez ranního nápoje. Kolem sedmé přicházíme do Innsbrucku a hned na okraji města dokupujeme potraviny. Společně s námi do města přichází i déšť. Snídani si vychutnáváme v parku pod stromem, který nám poskytuje alespoň malou skrýš. Lukáš do sebe, jako již tradičně, hází téměř půl kila salátu s buřtem, který by svou energetickou hodnotou vydal na nakrmení malé somálské vesnice. S plnými pupky pak míříme do centra města. Ocitli jsme se v ráji. Čtyřpatrový obchod se sportovním vybavením je jako splněný sen. Mají tu úplně všechno, až z toho mám nutkání obnovit si celý poutnický šatník. K našemu překvapení zde nacházíme i propanbutanové bomby všech možných velikostí, provedení i značek. V tu chvíli Lukáš začíná spekulovat o tom, že bychom pořídili i nový hořák. Přemýšlí nad tím až nepřiměřeně dlouho. A to jsem prý já ta nerozhodná. Po několika dlouhých minutách bereme bombu, bez hořáku, a jdeme ke kase. Naneštěstí si Lukáš všimne i regálu s ponožkami a bez zaváhání je bere útokem. Tohle bude na dlouho… LUKÁŠ: V 10.00 opouštíme Innsbruck. Jen co se dostaneme na okraj, déšť opět sílí. Jediný úkryt tvoří dětská prolézačka se stříškou. Po malém žebříčku šplháme nahoru. Vzhledem k našim drobným postavám mám strach, aby někdo z kolemjdoucích nezavolal sociální službu, že si hrajeme bez dozoru. Tento příbytek nám poslouží k vymyšlení plánu, že vyrazíme do pět kilometrů vzdáleného kempu. Tam můžeme vyprat a vysušit věci. V lehkém dešti se přesouváme až do kempu vyznačeného na mapě. Na místě nám chvíli trvá pochopit, že kemp je vlastně zahrádka pizzerie s celkovou plochou asi třicet metrů čtverečních. Zvláštní místo oplývající mystičnem a hodící se jako kulisa podprůměrného hororu. Stojíme před zavřenými dveřmi pizzerie a pozorujeme blížící se siluetu na mléčném skle. Otevře nám muž, patrně majitel tohoto unikátního obchodního komplexu. Než stačíme pozdravit prohlásí pouze: „Třicet eur za stan.“ „Pračku a sušičku máte?“ ptám se zaraženě. „Pět eur pračka, pět eur sušička. Ale neperte tam stan.“ prohlásí individuum. Beze slova odchází a nechá za sebou otevřené dveře. Ty
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281297
za sebou zavírám. Zvenku. Už tolik neprší, a i kdyby, tady zůstat nechceme. Cestou vychází najevo, že jsme udělali správně. A to nejen proto, že nacházíme razítko v dřevěné budce na sloupu, ale hlavně proto, že je tam i nabídka ubytování na nedaleké faře. Adresu si poznamenám, protože Janču už opět pobolívá šlacha a je jasné, že dnes už toho moc neupajdá. JANA: Nohy bolí. Každý krok doprovází děsivé vrzání. Ani chůze „na tučňáka“ se nijak neosvědčila. Je to tady. Přišel okamžik, kterého jsem se bála. Už nemůžu. Poutnické ubytování teď přijde vhod. Je mi z toho smutno. Skoro nic jsme dnes neušli a já mám pocit, že jsem zklamala. Manželova motivovanost navíc dosahuje horního maxima, čehož je škoda nevyužít, neboť se každým dnem může opět vytratit. Ale já dál už prostě nemůžu! LUKÁŠ: V městečku Inzing míříme nejdříve do kostela, který nás překvapí majestátností výzdoby, a poté na faru. Anglicky nás vítá milý pan farář. Velké množství krabic naznačuje, že jsme přišli právě včas podat pomocnou ruku se stěhováním. Celou dobu si příjemně povídáme, jde o dalšího božího člověka, ze kterého číší klid a vyrovnanost. Andreas ukazuje i obrázky kostelů a katedrál, jež sám namaloval, tu v Santiagu nevyjímaje. Akce kulový blesk je skončena úderem sedmé. Správný čas na rozvěšení a usušení našich mokrých věcí. Mimo vidiny suchých věcí se nám dostává i požehnání v angličtině, které ve mně zanechává silný, uklidňující pocit. Jančiny palce na nohou, až nápadně podobné těm rákosníčkovým, už toho mají dost a snaží se dostat ven z bot. Úspěšný je především ten na pravé noze, který se pomalu prodírá ven. Jdu proto vyzkoušet obuvnické řemeslo. Nemám podkůvky ani jehly s nití, a tak volím kobercovou pásku. Přelepem i podlepem překazím snahy palce uniknout ven. Snad to vydrží do nákupu nové obuvi. 28 km – 779 km 21,93 €
10,90 €
21 €
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281297
1. září – den 29.
Až příliš mnoho pádů JANA: Lukáš má dnes narozeniny. Snažím se ho probudit co nejjemněji, aby měl pěkný den. Ostatně je to to jediné, co v dnešní „výjimečný“ den může očekávat… „Miláčku, vstávej, už je čas.“ šeptám mu něžně do ouška. Zcela se to mine účinkem! Strhávám z něho spacák a pokouším se ho odkulit z matrace. To se mu už, zdá se, zamlouvá víc a s „chutí“ vstává. Vcelku rychle sbalíme věci, rozloučíme se s hostitelem a jdeme zase dál. Počasí není nijak hrozné, jen lehce poprchává. Cesta nás ale vede přes všechny louky v okolí. S každým krokem moje boty jako houby, nasají všechnu vodu z trávy. Ponožky co chvíli ždímáme, přestože výsledky se nedostavují. Snad by bylo bývalo lepší, kdyby pršelo. Vlastně cokoli by bylo lepší než tohle. Po dlouhých lučních kilometrech se dostáváme na lesní cestu, kde by boty konečně mohly začít vysychat. Kdyby bývalo nezačalo pršet… Jdeme se schovat hlouběji do lesa, kde chceme déšť přečkat. Zpoza smrčků se na nás směje plachtový přístřešek. Je tu i stůl a lavice. Děkuji spolku lučištníků za zázemí, jež zde vybudoval. Nepřízeň počasí využíváme alespoň k odpočinku. LUKÁŠ: To, že mé ženě padají trekingové hole pokaždé, když končíme přestávku, už nelze dál přehlížet. Už mě z věčného ohýbání se pro ně bolí záda. Navíc to nejsou jen hole. Nejeden kus sýra, pečiva či zeleniny byl „znehodnocen“ pádem a i přes kvalitní ofouknutí pak mezi zuby skřípal prach či písek. Přemýšlím, co udělat, abych se z toho nezbláznil. Nakonec navrhuji hru s názvem „Komu toho spadne víc?“ Pravidla hry jsou prostá. Ten, komu něco upadne, má bod a vyhrává ten, kdo bude mít méně bodů. Jančina soutěživá povaha se brzy projeví. A světe div se, ono cinknutí dopadajících holí přitom, když si nasazuje krosnu, tentokrát nezazní. I přesto jsem plný sebevědomí a věřím, že hru tak jako tak vyhraju.
100 Ukázka elektronické knihy