2014, 87). Toto pojetí explicitně vyřazuje ekonomický liberalismus a prosazování volného obchodu z nástrojového repertoáru geoekonomické mocnosti. Pro Luttwaka je „striktně laissez-faire přístup“ synonymem pro „odmítání chovat se ,geoekonomicky‘“ (Luttwak 1998, 128). V (neo)merkantilistickém duchu jsou také definovány hlavní obchodní zbraně geoekonomicky uvažujících států, kterými jsou „více či méně skryté restrikce na importy“ a „více či méně utajené dotace na exporty“ (tamtéž). Geoekonomická mocnost praktikuje „ekonomický nacionalismus“ (Kundnani 2014, 86), kdy se snaží jednostranně maximalizovat své exporty a bránit ostatním v přístupu na vlastní trh. Vztáhneme-li tuto diskuzi k širšímu teoretickému rámci knihy, můžeme geoekonomickou mocnost specifikovat jako jeden typ identity státu jako zahraničněpolitického aktéra. Skrze tuto identitu je stát konstruován coby nezávislý, egoistický, aktivně intervenující a konfliktní. Jeho zájmy jsou definovány v intencích ekonomického blaha vlastních obyvatel, které je možné získat jen na úkor států ostatních. Uvažuje a jedná merkantilisticky a účelově ve vztahu k multilateralismu a mezinárodnímu právu. To se podle Kundnaniho a Szabo promítá do širokého spektra oblastí zahraniční politiky, včetně politik bezpečnostních, rozvojových či evropských. My se zaměříme na mnohem úžeji vymezené téma dvou podoblastí ekonomické diplomacie: obchodní a komerční. Představují ideální příklad pro hodnocení, jak (pokud vůbec) je geoekonomické chování v německé politice přítomno a jak se případně střetává či snoubí s chováním vedeným jinými, alternativními identitami. Státy zde sledují ekonomické cíle již z definice, protože se přímo jedná o regulaci obchodu na systémové úrovni (obchodní diplomacie) či o podporu konkrétních firem (komerční diplomacie). Není ale naopak vůbec jisté, jaké použijí strategie. Můžeme sledovat, do jaké míry jimi skutečně budou v geoekonomické identitě zakotvený selektivní multilateralismus, skepse vůči mezinárodnímu právu a neomerkantilismus – a do jaké míry něco zcela jiného. Jako možná alternativa ke geoekonomické mocnosti se nabízí identita Německa jako ordoliberálního státu, kterou bereme jako paralelní otevřenou hypotézu. Tezi nenajdeme v literatuře o zahraniční politice SRN, zato ale sehrála značnou roli v debatách o německém ekonomickém uvažování a jeho roli při řešení krize eurozóny (Bonefeld 2012; Berghahn a Young 2013; Young 2014). Stejně jako jiné větve liberálního uvažování i ordoliberalismus je přesvědčen o prospěšnosti volného trhu a konkurence nejen pro ekonomiku, ale také společnost jako celek. Na rozdíl od klasického liberalismu či anglosaského neoliberalismu neodmítá silnou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281209
roli státu. Právě naopak, ordoliberalismus považuje silný stát za nutný pro korekci tržních selhání a nastolování celkového řádu (ordo), v němž se může volná soutěž odehrávat. „Ordoliberalismus tvrdí, že ekonomická svoboda se rozvíjí uvnitř právních, sociálních a morálních rámců, za které zodpovídá stát“ (Bonefeld 2012, 651). Stát není překážkou volné a spravedlivé tržní soutěže, ale jejím garantem. Důraz je kladen „na symbiózu státu a trhu při vytváření podmínek pro hospodářskou soutěž […] Proto je to stát, který má vytvořit ústavní rámec, ordo, v němž mohou svobodně působit tržní síly“ (Young 2014, 280). Takový stát se nebojí zásahů do ekonomiky, které by jiné varianty liberalismu považovaly za nepřípustné. Rozhodující je jejich povaha a cíl: „Ordoliberální stát ‚intervenuje‘ ne ve prospěch určitých sociálních zájmů, ale ve prospěch nerušených konkurenčních vztahů“ (Bonefeld 2012, 638–39). Ordoliberální stát není asertivním advokátem egoisticky chápaného ekonomického zájmu, ale poskytovatelem a vymahatelem obecně platných pravidel. Ve vnitropolitickém kontextu je výrazem daného uvažování německý model tzv. sociálně tržního hospodářství (i když i tento model lze považovat za hybrid ordoliberálních a dalších principů/identit, viz Young 2014). Navenek se identita projevuje prosazováním volného obchodu, ale za předpokladu, že je řízen jasnými pravidly a podložen institucemi, které je mohou vymáhat. Oproti geoekonomické mocnosti (ale i v tomto ohledu pragmatičtěji vymezené formující mocnosti a zdráhavému hegemonovi) je ordoliberální stát principiálním zastáncem multilateralismu a mezinárodního práva. Na okraj ještě zmiňme, že podobné argumenty můžeme najít pod řadou jiných označení. Wigell podobným způsobem definuje „liberálně-institucionalistickou“ geoekonomiku – kterou staví do protikladu proti geoekonomice luttwakovské – a Německo označuje za její typický příklad (Wigell 2016, 145–46). Značný překryv najdeme také s multilaterálním a institucionalistickým zaměřením civilní mocnosti, jejíž ambice a oblast působení jsou však mnohem širší. Budeme se proto držet označení ordoliberální stát.
Obchodní diplomacie: Vyjednávání obchodních dohod Prvním ze zkoumaných aspektů je diplomacie obchodní, kterou definujeme jako „bilaterální a multilaterální vyjednávání obchodních dohod“ (Okano-Heijmans 2011, 17). Přibližně odpovídá německému konceptu „zahraniční hospodářské politiky“ (Außenwirtschaftspolitik), tj. utváření 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281209
obecného rámce pro zahraniční obchod (Hauser 2006, 81). Hned na úvod je potřeba říci, že možnosti Spolkové republiky jako aktéra jsou omezené. „Německo nemá možnost vytvářet samostatnou obchodní politiku. To proto, že zahraniční obchod je již od […] 1968 společnou záležitostí všech členských států EHS a později Evropské unie“ (Dieter 2016, kap. 4). Formálně vzato nemá Spolková vláda přímý vliv na to, jaké dohody za ni Evropská komise vyjedná, ty pak může nanejvýš odmítnout jako celek. To ovšem v žádném případě neznamená, že se SRN – stejně jako další členské státy – aktivně nesnaží do obchodní politiky EU zasahovat. Naopak, jak ukazuje např. literatura o Německu jakožto zdráhavém hegemonovi, SRN je zdaleka nejsilnějším státem EU, který dokáže prosadit více než ostatní (Bulmer a Paterson 2013, 2019). Německá obchodní diplomacie ale probíhá zásadně skrze EU, a je proto již z definice vázána multilaterálně a mezinárodním právem. V posledních letech nedošlo k žádným pokusům o renacionalizaci, tj. navrácení této pravomoci na národní úroveň (Bollen et al. 2016, 280). Ona skutečnost značně omezuje možnosti SRN chovat se jako národní egoistický stát v realistickém slova smyslu, protože zde přenesla svou suverenitu na nadnárodní úroveň a je odkázána na institucionalizované kompromisy. Evropská unie i Spolková republika aktivně spoluutvářely liberální řád světového obchodu, za jehož pomyslný vrchol můžeme považovat vytvoření Světové obchodní organizace v roce 1995. Liberální přístup a doktrína volného obchodu se ale ve světovém měřítku v posledních letech dostávají pod stále větší tlak, a to v důsledku ekonomické krize po roce 2008, vzestupu nezápadních ekonomik s Čínou v čele či politiky USA po zvolení Donalda Trumpa. V Evropě navzdory šokům, které tyto krize způsobily, k paradigmatickému obratu nedošlo. „Obecná tendence je, že krize vedla k posílení volnotržní perspektivy ‚severních‘ států (UK, Německo, Nizozemsko, skandinávské země)“ (Bollen et al. 2016, 288; dodejme, že k této „severní“ perspektivě můžeme přiřadit i většinu států střední a východní Evropy, viz např. Handl a Paterson 2013). EU i Německo se s drobnými korekcemi drží multilateralismu, prosazování mezinárodních pravidel a rámcové víry ve volný trh. To je v přímém protikladu s luttwakovskými tezemi o geoekonomické mocnosti a naopak v rámcovém souladu s konceptem ordoliberálního státu. Oficiální diskurz německé vlády na první pohled připomíná učebnice politického a hospodářského (ordo)liberalismu. Podle koaliční smlouvy uzavřené CDU, CSU a FDP v době vrcholící ekonomické krize platí, že „otevřená světová ekonomika s jasnými pravidly je nejlepší zárukou světového blahobytu a světové bezpečnosti“ (CDU, CSU a FDP 2009, 54). 100 Ukázka elektronické knihy