98
T
a r a n
M
a t h a r u
•
V
y v o l e n ý
„Tento pozůstatek pochází z olmécké civilizace. Je to obří hlava z roku kolem 1023 před Kristem, z oblasti nyní nazývané Mexiko.“ Cade zíral na skulpturu s otevřenou pusou. Napadlo ho, že by dron přece jen mohl být užitečný. „Má to snad znamenat, že jsme se vrátili tři tisíce let do minulosti?“ vyjekl Jim, který vykoukl nad střechou kajuty. „To nemusí být pravda,“ odpověděl Cade. „Ta věc tady možná leží celou tu dobu.“ Když na člunu proplouvali kolem záhadné skulptury, hlava jako kdyby se dívala přímo na ně, a Cadea navzdory panujícímu horku obešel mráz. Sotva sochu minuli, Cade si povšiml, jak se tok řeky zužuje a proud nabírá na rychlosti. Víc ho ale zaujalo něco jiného. Jakýsi dosti vysoký šedý kamenný oblouk, který se kus před nimi klenul přes říční tok. Jenže… to vůbec nebylo z kamene. Pohybovalo se to.
Kapitola 17
M
ocný sloup pokrytý jakoby uzlovatou kůží se natahoval přes řeku jako rameno jeřábu. Na konci se kývala klabonosá, vzhledem poněkud plazí hlava, jejíž tlama žvýkala voskově vyhlížející listí stromu, zatímco na druhém konci krku se rýsovalo obrovské tělo připomínající slona, napůl skryté ve skvrnitém stínu. Čtyři mohutné nohy se zvedaly ze země jako kmeny věkovitých stromů a za nimi se kýval sem a tam ocas ještě delší než krk. Od čumáku po špičku ocasu bylo to stvoření dlouhé jako dopravní letadlo, a zdálo se, že bude i stejně tolik vážit. „Je to to, co si myslím?“ vydechl Spex. „Obávám se, že nevím, co si myslíš,“ odvětil lhostejně Kodex.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281140
99
T
a r a n
M
a t h a r u
•
V
y v o l e n ý
„Buď zticha, k čertu,“ osopil se Eric na přístroj. „On přece nemluví k tobě.“ „Takže tohle šílenství je ještě horší, než jsme si mysleli,“ zasténal Joši. „Buď jsem zrovna totálně sjetej, nebo je tohle zatracený dinosaurus.“ Ani Cade nevěřil vlastním očím. Připadal si, že se dívá na nějaký film, a co nevidět se dokonalá iluze pokazí nějakou mizerně provedenou animací. Ve skutečnosti sauropod otočil hlavu, aby se na ně podíval, a pak je tupým pohledem jakoby kravských očí sledoval, jak ho míjejí. „Jsem ochotnej se hnedka vrátit do pevnosti,“ zaskuhral Scott. Říční proud je během několika minut odnesl z dohledu sauropoda a Cade zůstával stále jako bez ducha, zatímco ostatní kolem něho se dohadovali. Musel se vracet k myšlence, jestli se mu tohle všecko nezdá. Římané? Dinosauři? Mutanti? Třeba má Joši pravdu a postihly je halucinace. Potom, jako by v reakci na jeho myšlenky, džungle odstoupila od pravého říčního břehu, takže znovu vypluli do jasného slunečního světla. „No to si děláš srandu,“ zašeptal Cade. Břehy v těch místech překypovaly barvami, nešlo však o pestrobarevné květy bylin, které by vyrašily ze zelené trávy porůstající savanu, která se táhla do daleka. Žádné rostliny, nýbrž zvířata. Stovky a stovky kusů. Od obrovských kolosů po drobné, čiperně pobíhající tvory. Štíhlí teropodi porostlí černobílým peřím se trhaně posouvali sem a tam po dvou nohou, cvakali zubatými tlamami po ocasech svých druhů, jak se ve hře hemžili po bahnitém břehu. Menší, křehčí stvoření pila z okrouhlých stop zanechaných v blátě stády velkých a neohrabaných sauropodů, které bylo vidět poblíž horizontu. Tvarem těla se podobali jedinci, kterého viděli u řeky, byť nebyli tak obrovští jako on. Sauropodi s dlouhatánskými krky nabízeli nezapomenutelný pohled. Když tato zvířata hasila žízeň chladnou vodou z řeky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281140
100
T
a r a n
M
a t h a r u
•
V
y v o l e n ý
po každém hltu obrovských jícnů jim krkem k žaludku putovaly velké koule vody, vytvářející na kůži krku postupující vlnu. Hadrosaurové s jakoby kachními zobáky místo čelistí lemovali břeh řeky poněkud níž po proudu. Podivnými plochými tlamami rejdili pod hladinou a nabírali do nich rostliny i s vodou. Někteří seděli na bobku jen na zadních nohou a kratší přední končetiny zakončené drápy nechávali viset ve vzduchu, další se však pohybovali mělčinou po všech čtyřech tak směšně naklonění dopředu, jak by měli každou chvílí přepadnout na hlavu. Hadrosaurové pozorovali člun proplouvající kolem nich a truchlivě přitom troubili podivným hlasem, napůl bučením a napůl houkáním, jež rozvibrovalo Cadeovi hrudník. Zíral na to představení bez dechu a srdce mu bušilo jako o závod. Mezi stády dinosaurů se plíživě pohybovali jednotliví mocní tvorové, každý jiný, ale stejně ohromující: srstí pokryté šelmy náležící mezi savce, jež vyhlížely jako psi, kočky, dokonce i prasata a hyeny, ale mnohem větší a podivnější než všechno, co Cade zatím znal. Kolem sebe toho měl tolik k vidění, že ani pořádně nedokázal zaostřit pohled, jak přeskakoval z jednoho tvora k dalšímu a nevycházel z údivu. Některým dinosaurům kryla tělo šedivá vrásčitá a hrbolatá kůže, jiní byli porostlí šupinami jako ještěrky. Ještě další se pyšnili peřím, a všichni měli něco, čím se mohli předvádět: rudé jakoby krocaní laloky, na páteři pruhy z naježených bodlin, vokální vaky připomínající míče, kůži krytou vzory živých barev a okázalé chocholy parádních per v pestřejší paletě odstínů, než má páv. Jak daleko měli tihle tvorové ke zkamenělým kostem, které ho tolik fascinovaly, když jako kluk chodil do muzea! Kdo by se odvážil tvrdit, že těla, jimž prastaré kostry sloužily jako opora, mohou být daleko víc fascinující? Podvědomě naladil tvář do úsměvu, aby ho v následující chvíli zaplavila vlna strachu. Z okraje lesa vystoupil dinosaurus, který se zabydlel v psychice každého milovníka prehistorie. Procházel napříč masou ostatních dinosaurů jako žralok proplouvající rybím hejnem. Houfy zvířat se před ním rozestupovaly a za
Ukázka elektronické knihy