správně. Daně v Británii, měl bych dodat. Ale jen z nevědomosti, rozumíte? Neudělal jsem žádný podvod. Nejsem účetní.“ Vede si skvěle. Čím neprofesionálněji působí, tím líp. Když bude vynervovaný, je to v pořádku. Když bude trochu potrhlý, je to taky v pořádku. Dokonce i daňový podvod je v pořádku. Jen si nikdo nesmí myslet, že je špion. Vyšetřovatel mu jednotvárným hlasem bez emocí klade pár dalších kontrolních otázek. Pak z tiskárny zapuštěné do stolu vytáhne dlouhý list papíru a studuje kostrbaté křivky. Není mi jasné, jestli opravdu něco znamenají, nebo jestli je celá ta věc jen obří rekvizitou a součástí psychologické války. A nejsem si jistá, zda to vůbec ví ten vyšetřovatel. „Podívejte se, musím tady být?“ ptá se Anthony. „Ne. Můžete kdykoli odejít. Ale pokud odejdete, už nikdy neuvidíte svou snoubenku.“ V Anthonyho obličeji se poprvé objeví upřímný strach a já vím, že se lekl, že jsem v nebezpečí. Všiml si toho i vyšetřovatel. „Je v pořádku. Jen si musíme být jistí, že pro ni – ani pro nás – nejste hrozbou.“ Vypadá to, jako by Anthony nevěděl, jestli se má smát, nebo utéct. „Amaryllis pracuje pro Ústřední zpravodajskou službu Spojených států,“ vysvětluje vyšetřovatel. „Věděl jste to?“ Anthony na něj zírá, podívá se do zrcadla, pak se otočí zpět k vyšetřovateli a zakroutí hlavou. „Potřebuji slovní odpověď,“ žádá vyšetřovatel. „Ne,“ odpovídá Anthony. „Potřebuji celou větu,“ zdůrazňuje vyšetřovatel. Anthony se na něj dlouze zadívá. „Ne, nevěděl jsem, že Amaryllis pracuje pro Ústřední zpravodajskou službu Spojených států.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281042
Má prázdný hlas, jako by mu někdo z těla vyrval vnitřnosti. Vyšetřovatel označí výkyvy v tónu hlasu na papíře fixem. Pak se znovu ozve Anthonyho hlas, teď už smířlivější: „Ale pokud to tak je, jsem přesvědčen, že k tomu má dobré důvody.“ Najednou se rozpláču. „Pracujete v současnosti nebo jste někdy v minulosti pracoval pro nějakou zpravodajskou službu?“ „Udržujete v současnosti nebo jste v minulosti udržoval kontakty s nějakým hnutím odporu?“ Muž monotónně klade jednu otázku za druhou. „Jste nyní nebo jste někdy v minulosti byl členem komunistické strany?“ Anthony se zasměje. „Pánové, víte, že máme rok 2003?“ Když testování skončí a vyšetřovatel otevře dveře, stojím v hale s nylonovým kobercem a připravuju se na nápor Anthonyho hněvu. V první sekundě má prázdný výraz v obličeji. Pak se usměje. „Ale, no tak. Přece sis nemyslela, že by mě taková prkotina jako tajná identita zastrašila, že ne, Indy?“ Je to jako bych pocítila uznání nějaké prehistorické části sebe sama. Anthony je prvním člověkem z mého starého světa, mého skutečného světa, který o mně zná pravdu. A navzdory tomu mě miluje. Docela se přibližuju pocitu, že jsem zase kompletní. A tak ignoruju rozšklebující se trhliny mezi minulostí a současností. Odvezu ho domů a vybalím mu tašky.
*** CIA nemarní čas, vzápětí nám dýchá na krk a urguje nás, abychom naplnili svůj slib. Buď se vezmeme, nebo riskujeme, že přijdu o dočasné povolení spát s Anthonym v jedné posteli. Svatba na radnici
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281042
by zmátla mou rodinu a vzbuzovala by příliš mnoho otázek. Ostatně zasnoubení ve třiadvaceti letech je uvěřitelné pouze tehdy, když vás považují za nenapravitelného romantika. A kromě toho, Anthony vždycky toužil po velké svatbě v katedrále. Zdá se, že mu to dlužím, vzhledem k tomu, čím si se mnou musel projít. Takže to musí být skutečně pompézní událost, velká životní změna, jinak se vše provalí. Pracuju na případech únosů v Bagdádu, snažím se přiřazovat zvukové stopy z videí s popravami k ruchům ulice z míst, kde jsou podle našich tipů zadržováni američtí zajatci. Plánování svatby je to poslední, na co se mi chce myslet. Jenže každý týden dostávám stále neodbytnější připomínky z bezpečnostní kanceláře, která si ověřuje můj rodinný stav, jako by to byla věc národní bezpečnosti. Nakonec zavolám mámě a začnu vybírat vzorky látek. Když společně vybíráme vzory na porcelánu a prohlížíme si katalogy svatebních hostin, opatrně mě zkouší. Jsem si jistá? Nejsem ještě trochu mladá? Nemohli bychom ještě chvíli počkat? Chci jí říct, že už jsem svůj život upsala službě. Chci jí říct, že se jen snažím udělat vše, oč mě žádá má země. Chci jí říct, že nemám na výběr. Místo toho říkám: „Nikdy jsem si nebyla jistější.“ Po večerech oželím drinky s bratry ze CIA a chodím s Anthonym hrát deskové hry do naší místní hospůdky. Scrabble a Trivial Pursuit a Risk. Jíme hranolky a nemluvíme o práci. Je to uklidňující, podobně jako ticho mezi pasážemi náročné hudby. A někdy mi to dokonce stačí. Jednoho slunečného dubnového odpoledne se vezmeme v Národní katedrále ve Washingtonu. Kostel je obrovský a tříští se v něm ozvěna, ale pro mě je to nejintimnější místo, kde se mohu schovat před světem, tady jsem na střední škole snila a tajně trávila polední přestávky o samotě. Ve zdejších lavicích a zákoutích
100 Ukázka elektronické knihy