virus, který zabil vojína Lewise a infikoval možná ještě jednu osobu, byl zatím neznámý a lékaři ho poslali do Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Byl to H1N1 se stejnou genetickou strukturou jako španělská chřipka. Tentokrát nemoc nazvali „prasečí“ chřipkou, protože zdrojem nákazy byli vepři. (V roce 1918 to pravděpodobně probíhalo opačně, z lidí se nákaza přenesla na prasata.) Vepři byli často obviňováni z šíření infekce, protože představují téměř dokonalý most mezi ptačí chřipkou a lidským onemocněním. Když se virus dostane do těla vepře, dokáže se přizpůsobit savci. A pokud překoná tuhle bariéru, už mu nic nebrání dobývat svět. Prezident Ford byl v roce 1976 situací ve Fort Dix zděšený a chtěl proočkovat celou populaci proti prasečí chřipce, jak nejdřív to bude možné. Výrobci léků dostali zelenou, aby co nejrychleji vyvinuli novou vakcínu. K dalšímu podezřelému rozšíření nákazy došlo v srpnu na sjezdu Americké legie ve Filadelfii, kde zemřelo dvacet devět lidí. Původní diagnóza prasečí chřipky ale nebyla správná, ukázalo se, že netypický zápal plic působila bakterie, která na počest legionářů získala jméno legionella. Veřejnost i politické kruhy byly ale tak zděšeny, že všechny pochybnosti o celonárodním očkování byly zapomenuty. S vakcinací se začalo v září. O měsíc později lidi opět sklátila nemoc – ne chřipka, ale následky očkování, které způsobovalo paralýzu nazvanou Guillainův-Barrého syndrom. V prosinci byl program vakcinace zastaven. Za celou tu dobu už nikdo prasečí chřipku nedostal. Pro Forda to byla politická katastrofa a pro příští politické vůdce varovný příklad. V roce 1918 zabil virus H1N1 mezi padesáti a stem milionů lidí. V roce 1976 zabil jednoho. Pro Henryho a jeho kolegy, kteří potřebovali znát odpovědi na své otázky, bylo na pandemii z roku 1918 děsivé hlavně to, že o ní existovalo tak málo záznamů. Na celá desetiletí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280926
zůstala kupodivu zapomenuta, pohřbena v paměti lidí i se svými tajemstvími. Jak to, že byl virus tak smrtící? Proč zabíjel hlavně mladé a zdravé – ty, kteří by měli být nejméně náchylní k podlehnutí nákaze? V roce 1951 se švédský patolog Johan Hultin vydal do aljašské osady Breving Mission, kde v roce 1918 chřipka zabila sedmdesát dva z osmdesáti obyvatel. Byli pohřbeni v permafrostu a Hultin získal svolení několik těl exhumovat a prozkoumat. Nepodařilo se mu však virus izolovat a to selhání ho trápilo. Téměř o padesát let později, v roce 1997, se dozvěděl o práci doktora Jefferyho Taubenbergera z Vojenského patologického institutu nedaleko Washingtonu. Doktor Taubenberger se pokusil zrekonstruovat chřipku z roku 1918 tak, že použil vzorky získané od vojáků, kteří během pandemie zemřeli, zakonzervované ve vosku. Tehdy už postarší Hultin se nabídl, že se vrátí do Breving Mission a zkusí těla prohlédnout znovu. Jediným nástrojem, který si s sebou vzal, byly manželčiny zahradnické nůžky. Tentokrát jako první vykopal ostatky mladé ženy, která zemřela přibližně ve věku třiceti let. Dal jí jméno Lucy. Její extrémní obezita zabránila úplnému zničení plic. Hultin vystřihl její plíce zahradnickými nůžkami a odvezl si je s sebou do San Franciska. Bylo to jako vozit v zavazadle vodíkovou pumu. Hultin poslal plíce doktoru Taubenbergerovi. Plíce byly plné virového materiálu, bylo ho dost na to, aby z něj vznikl klon viru, který Lucy zabil. Ten byl použit k infikování makaků a jejich plíce se během pár dní rozpadly. Opice se stejně jako francouzští lékaři v Kongoli utopily ve vlastních tekutinách. Byl to výsledek přemrštěné imunitní reakce jejich organismu. Mnozí lidé pochybovali o tom, jestli bylo moudré probrat virus španělské chřipky k životu. I když se vědci vždy snaží o maximální opatrnost, viry občas z laboratoří unikly. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280926
Dokonce i v Centru pro kontrolu a prevenci nemocí, kde měli tu nejzabezpečenější laboratoř na světě, bylo osmdesát čtyři vědců včetně Henryho vystaveno působení živého kmene antraxu, který byl původně považován za neaktivní. V Anglii z laboratoře několikrát unikly viry neštovic a zabily celkem osmdesát lidí. Nedbalost pro civilizaci představovala podceňovanou, ale vážnou hrozbu. Než Henry nastoupil do CDC, pracoval na druhé straně fronty: nemoci vytvářel. Osmdesát kilometrů severozápadně od Washingtonu ještě stojí stará farma, která patřila mezi slavná bojiště občanské války. Pozemky bývalého statku byly oploceny a střeženy s nejvyšší možnou pečlivostí. Zařízení se říkalo Fort Detrick a sídlila v něm řada lékařských institucí, například Národní onkologický ústav ve Fredericku, Národní konfederace pro biologický výzkum a Vojenský lékařský výzkumný ústav infekčních chorob. Tady během druhé světové války USA zahájily tajný výzkum biologických zbraní. Využití nákazy při vedení války má dlouhou historii. Už ve čtrnáctém století Mongolové katapultovali mrtvá těla lidí, kteří zemřeli na mor, přes městské hradby Kaffy na Krymském poloostrově. Americký program zahrnoval testování antraxu a dalších nebezpečných látek na lidských dobrovolnících – většinou odpíračích vojenské služby. Po druhé světové válce se do amerického výzkumu zapojili bývalí nacističtí lékaři, kteří předtím prováděli výzkumy na vězních z koncentračních táborů. Zkoumali využití hmyzu jako vší, klíšťat a komárů při šíření žluté horečky a dalších chorob. Studovali počínání Japonců, kteří za druhé světové války shazovali nad Čínou blechy nakažené morem a otrávili více než tisíc studní bakteriemi cholery a tyfu. Způsobili tak epidemii, která trvala ještě dlouho po skončení války. V roce 1969 prezident Nixon postavil vývoj biologických zbraní 102
Ukázka elektronické knihy