Dnes jsem si na bazaru koupil černé, lesklé boty. Navlékl jsem na sebe černé oblečení (překvapeně jsem zjis til, že veškeré mé oblečení je — po těch letech na tbiliském sídlišti Varketili — černé; kdysi jsem neměl ani jediný kou sek černého oblečení; mimikry). Mlhou přes sídliště. Metrem. A pak pěšky. Po prospektu. Nad sebou náhlé prázdno ho lých platanových větví. Pod nohama kluzké listí. Smog… Jdu na svůj první gruzínský pohřeb (ač Giorgi, jeho matka a se stra zdaleka nejsou mými prvními gruzínskými mrtvými). Jdu tou známou, tisíckrát vyšlapanou cestou směrem k os mému korpusu Tbiliské státní university; ale mé kroky jsou dnes zcela jiné. Kamení prospektu je tvrdé; podrážky nových bot příliš tenké… Při pohřbech obvykle stává před domem černý mercedes kombi. Nebožtík leží dva dny doma: obklo pen plačkami a ikonami. Přátelé se s ním chodí loučit (peníze nenápadně ztrácejí do dlaní pozůstalých). Vůně kadidla a me dových svíček prostupuje celý dům. Potom rakev s mrtvým nesou po schodech a přes ulici do již nastartovaného auta… Ale Giorgiho, jeho sestru a matku zcela určitě odvezli hned ráno po té hrozné, mrazivé noci. Někam na pitevnu. Jejich těla jsou patrně zohavena (Šalva mi neřekl, jakým způso bem Giorgi vraždy provedl; možná to sám neví). A do jed noho pohřebního mercedesu by se stejně všichni tři nevešli… Netuším, kdy a kde bude pohřeb probíhat; ani jak bude vypa dat. Mám se potkat se Šalvou a s Elgudžou v té uličce vedle university (Elgudža — též můj student — v té uličce dosud žije; Šalva tam dříve rovněž žil: ti tři byli nejlepšími kamarády už od narození). Nevím, kolik lidí bude na pohřbu. Šalva včera v telefonu neustále zdůrazňoval, že už nikdo nezbyl, že celý pohřeb musí zařídit jen on a Elgudža. Že z Giorgiho rodiny už nežije vůbec nikdo. Že měl pouze matku a sestru (Giorgiho otec se kdysi oběsil; na stromě v největším tbiliském parku ve čtvrti Vake; Giorgimu tehdy nebylo ani půl roku a park se ještě jmenoval Park kultury a oddechu Josifa Vissarionoviče Stalina)…
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280913
101
Už vidím Šalvu a Elgudžu. Oba celí černí. Na očích černé brýle (i v tomto listopadově šedém bezčasí). Cigaretový dým. Vypadají spíš jako mafiánská popravčí četa. Jako by če kali na to, až mě naloží do černého džípu, odvezou za město do stepi a tam mě (za asistence Giorgiho, který — nečekaně a s křivým úsměvem — přijede na svém bílém, kavkazském koni) donutí vlézt do předem vyhloubené jámy, aby mě střelili do týla… Stojíme na opačných stranách ulice; zíráme na sebe v jakémsi zkamenění, v nerozhodném ustrnutí: kdo za kým přejde na druhou stranu; kdo první vyndá z hřejivé kapsy promrzlou dlaň k uvítání…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280913
malé hlavy
102
Mečel a bečel na kozu, kterou před sebou požďuchoval. M e-e, be-be-be, me-e-e, be-be-be. Hlavu měl nepřirozeně malou; vzadu zploštělou. Mikrocefalie, napadlo mě hned. Srkal jsem pivo. Jakub s Givim nejprve obhlíželi nově postavený sklad brambor a potom odjeli do nedaleké vesničky prohlédnout si vinici, na které se místní pokoušejí znovu pěstovat tradiční adžárské odrůdy (ani mě nepřekvapilo, že zde — v tak vy sokých horách — pěstují révu; byl jsem sice v Gruzii teprve dva měsíce, ale překvapit už mě mohlo jen máloco). Odjeli a já jsem zůstal na návsi v Dioknisi. Vše už podzimně ze zlátlo; sníh pokrýval vrcholky hor; v dáli se blyštěl vodopád. Adžárské hory na mě zapůsobily jako pohlazení domova. Takové vyšší Beskydy. Jen místo věžiček dřevěných koste líků prefabrikované, betonové minarety u dřevěných mešit… Pil jsem pivo před místním kulturním domem, ještě rozlámaný včerejší cestou a propitou nocí. Naproti obrov ská sovětská škola, z které se teď využívá jen jedna jediná třída. Právě před školou pobíhal s kozou ten podivný me čící muž (na tváři stříbrné strniště; hlavu ostříhanou téměř dohola). Z obchůdku vyšel prodavač, s kterým jsem se už předtím bavil (jako jeden z mála lidí uměl obstojně rusky; já jsem tehdy gruzínsky uměl jen pár frází). Když si všiml, že pozoruji muže s malou hlavou, vysvětlil mi, že je to jeden ze tří bratrů, kteří se všichni narodili s podobným postiže ním. Mikrocefalie, řekl jsem. „Ne, kdepak,“ řekl prodavač. „Oni jsou malé hlavy.“ Neodporoval jsem. Tohle je nejstarší
Ukázka elektronické knihy