na nich není možné přistát ani provádět žádné průzkumy. V prvním okamžiku intuitivně šahám po telefonu, abych o tom řekla Madle. Žijem ve velkým podvodu. Vesmír neexistuje. Klesá to a stoupá to. Zkouším pak na stránkách info.top najít, jestli teda náhodou už někdo nevynalez perpetuum mobile. Výhybka. Výhybka do toho odpoledne, kdy sedím v kavárně naproti škole s pár spolužáky. Přestávám vnímat, o čem mluví. Z naprostý fascinace nad tím, s jakou pevností vyslovujou všechno, co říkají, co jak je, co si myslí, s jakou jistotou vyslovujou svoje názory na studium, na politiku, na ekologii, na medicínu, na filmy, na knihy, na život, na planetu Zemi a vesmír Vesmír a octomilky a horoskopy a smetí a Jižní Ameriku a paleolitickou dietu a plasty a neděle a pondělky a tu ženskou, co potají porodila a svý dítě pak zahrabala na zahradě, a tu druhou ženskou, která sedí za vraždu, ale protože otěhotněla v base, museli ji ze zákona na rok pustit na svobodu a nechat se o novorozeně starat, a pošťáky, co nikdy nezazvoní a hážou do schránky rovnou lístečky, že nejste k zastižení, že nejste k zastižení, a středně praženou kávu z Etiopie a chození naboso a chození na podpatcích a chození a matcha čaj a nematcha čaj a smysl života a mouku celozrnnou a žitnou a pšeničnou a hrubou a hladkou a polohrubou a polohladkou, z tý naprostý fascinace jsem přešla do modu vypnuto. Sleduju už jenom
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280912
brigádnici, která krájí dílky čokoládovýho dortu a chystá je na talířek s dezertní vidličkou a ubrouskem a pak je pokládá na tác ke dvěma latéčkům a odnáší je k vedlejšímu stolu. Myslím na to, jak by se všichni tvářili, kdybych teď vstala a zařvala: Jak to, že si pořád všichni něco o něčem myslíte?! Je mi třiadvacet. Madla umřela před půlrokem. Mám za sebou dvě nedokončený studia. Dva semestry na katedře botaniky a jeden na katedře fyziky. Tenhle rok jsem nastoupila na dvouobor kulturologie a filozofie. Netuším, co se sebou. Netuším, jestli má cokoli studovat smysl. Netuším, jestli má cokoli smysl. V tu chvíli si nejvíc ze všeho přeju bejt cukrářkou. Píct zákusky a rolády a koláče a dorty, na dorty vršit šlehačkový hady a kudrlinky a v zástěře pak za kasou sledovat lidi, co se tím vším cpou, malinkou vidličkou honí drobky po talířích a nosí mi zpátky olízaný nádobí. V tu chvíli si přeju, aby mi už nikdy nikdo na nic neříkal svůj názor. (Vžžžimmm. Zaprvé rozkrájet na pidikousíčky k nepoznání — pak vyhodit. Zadruhé rozvařit až na buničinu — pak vyhodit. Zatřetí rozmačkat/rozmixovat na kaši — pak vyhodit. Začtvrté přimět oběť k tomu, aby ho spolkla. Zapáté dát ho sežrat psovi.)
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280912
Vžim-vžim. „Představ si, že se ti zdá o někom cizím, koho vůbec neznáš. A že ten člověk existuje stejně jako ty a zdá se mu o tobě ten samej sen. To by bylo hustý, ne?“ povídá Madla, když utírá hrnec, ve kterým jsme vařily k obědu špagety. Hrnec si opírá o kolena, má zmáčený tepláky. „Jo, o tom už podle mě i někdo musel natočit film, ne?“ kouknu na ni od dřezu, ve kterým drhnu plech od buchty. Táta nikdy nezjistí, že když pečeme s Madlou my, většinou do toho přidáme trochu trávy. „Co já vim. Mně se takhle zdává o Rochesterovi. Jako o tý mý perfektní představě pana Rochestera, myslim. Už se mi o něm zdálo nejmíň pětkrát a pokaždý vypadá úplně stejně. Takový přísný rysy má, a přitom hrozně dobrý oči, ty ho prozraděj.“ „Jasně, voči…“ Pleskne mě něžně utěrkou. „O kom se zdá tobě?“ „Nevim, asi o nikom cizím nebo o nikom opakovaně.“ Chvíli je slyšet jen tření látky o dno hrnce. „Napadlo tě někdy, že ve skutečnosti neexistujem?“ povídá Madla. „Jako že jsme jenom něčí sen?“ „Jo, něco takovýho. On už nějakej pradávnej borec… nějakej Číňan, jakože filozof z nějaký starý země…“ „Asi Číny…“ „No, asi, měl takovou teorii, že prej se mu v noci zdálo, že je motýl, a teď neví, jestli je Číňan, kterýmu se zdálo, že je motýlem, nebo je motýl, kterýmu se právě teď zdá, že je Číňanem.“
101
Ukázka elektronické knihy