98
fjodor m. dostojevskij
•
uražení a ponížení
takže se můžeme rozejít třeba hned, bez nejmenšího skan‑ dálu. Ví o tom jen hrabě Nainskij, ale ten přece je náš pří‑ buzný a ochránce. A nejen to. Já jsem se sice za těch čtrnáct dní s Káťou hodně sblížil, ale až doteď mezi námi nepadlo ani slovo o budoucnosti, totiž o sňatku a… ani o lásce. Kromě toho si musíme napřed zjednat souhlas kněžny, od které čekáme všemožnou podporu a hojnost pozemských statků. Ona má obrovské styky… A mne chtějí mermomocí uvést do společnosti a dostat mě nahoru. Ale hlavně na tom všem lpí paní hraběnka, Kátina macecha. Jde o to, že kněžna ji možná za všechny ty její kousky, co prováděla v cizině, ani nepřijme, a kdyby ji nepřijala kněžna, tak ji nejspíš nepřijmou ani ostatní. A teď se tu naskýtá vhodná příležitost – moje zasnoubení s Káťou. A proto hraběnka, ačkoli předtím byla proti zásnu‑ bám, měla dnes obrovskou radost z mého úspěchu u kněžny, ale to nechme být, hlavní je tohle: znám Kateřinu Fjodorovnu od loňska. Jenže to jsem byl ještě hošík a neměl jsem z toho rozum, a proto jsem v ní tenkrát nic nerozpoznal…“ „Prostě jsi mě tenkrát měl radši,“ přerušila ho Nataša, „to proto jsi nic nerozpoznal, ale dnes…“ „Ani slovo, Natašo!“ zvolal vášnivě Aljoša, „ty se naprosto mýlíš a urážíš mě! Ani ti to nebudu vyvracet. Poslouchej dál a všecko uvidíš… Och, kdybys znala Káťu! Kdybys věděla, jaká je to něžná, průzračná, holubičí duše! Ale to poznáš, jenom mě vyslechni. Před čtrnácti dny, když mě otec po jejich příjezdu zavedl ke Kátě, začal jsem si jí důkladně všímat. Zpo‑ zoroval jsem, že ona si mě taky pátravě prohlíží. To úplně zvá‑ bilo mou zvědavost. Už se ani nezmiňuju o tom, že jsem cho‑ val úmysl poznat ji blíž – úmysl, který jsem pojal hned po tom, co jsem od otce dostal psaní, které mě tak ohromilo. Nebudu nic říkat, nebudu ji chválit, řeknu jen tolik: v celém tom pro‑ středí tvoří nápadnou výjimku. Je to taková svérázná povaha, tak silná a upřímná duše, silná právě tou čistotou a upřím‑ ností, že jsem proti ní učiněný hošík, mladší bratr, přestože je jí teprve sedmnáct. Ještě jsem si všiml jedné věci. Je v ní mnoho smutku, skoro bych řekl, že má nějaké tajemství. Je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280872
99
fjodor m. dostojevskij
•
uražení a ponížení
málomluvná. Doma skoro vždycky mlčí, jako když ji někdo zastrašil. Vypadá, jako by pořád o něčem přemýšlela. Mého otce se asi bojí. Macechu nemá ráda, to jsem vytušil. To jenom hraběnka něco sleduje, a proto roztrušuje, že nevlastní dcera ji má strašně ráda. Vůbec to není pravda. Káťa ji jenom bez odmluv poslouchá a zdá se, že se na tom domluvily. Před čtyřmi dny, když už jsem měl za sebou všechna ta pozorování, jsem se odhodlal uskutečnit své předsevzetí a došlo k tomu dnes večer. Totiž: všecko Kátě povědět, ke všemu se jí přiznat, získat ji na naši stranu a pak vše rázně skoncovat…“ „Cože! Cos jí chtěl povědět, k čemu se přiznat?“ vyplašila se Nataša. „Všecko, úplně všecko,“ odvětil Aljoša, „a blahořečím Pánubohu, že mi vnukl tu myšlenku. Ale poslouchejte, jen poslouchejte! Před čtyřmi dny jsem se rozhodl takto: odejdu z vaší blízkosti a skoncuji všecko sám. Kdybych byl s vámi, pořád bych váhal, poslouchal bych vás a nikdy bych se neod‑ hodlal. Ale když jsem byl sám, když jsem se vlastním přičině‑ ním octl v situaci, kdy jsem si musel každou chvíli opakovat, že je nutné učinit konec a že jej učinit musím, dodal jsem si odvahy a – všecko jsem ukončil. Umínil jsem si, že se k vám vrátím s rozhodnutím, a tak jsem také udělal!“ „Copak? Co se dělo? Honem povídej!“ „Bylo to docela jednoduché. Jednal jsem s ní přímo, poctivě a odvážně… Ale především vám musím vypravovat jednu věc, která se stala předtím a velice mě překvapila. Než jsme tam odjeli, dostal otec nějaké psaní. Vstupoval jsem zrovna k němu do pokoje a zůstal stát u dveří. Otec mě neviděl. Byl tím psaním tak ohromen, že mluvil sám se sebou, něco vykři‑ koval, chodil po pokoji jako smyslů zbavený, až se najednou s dopisem v ruce rozesmál. Skoro jsem se bál vstoupit, chvilku jsem ještě počkal a potom jsem vešel. Otec měl z něčeho veli‑ kou radost. Potom mi najednou poručil, abych se neprodleně chystal k odchodu, ačkoli ještě bylo hodně brzo. Dnes tam nikoho neměli, byli jsme tam jen my, to ses, Natašo, mýlila, že pořádali večírek pro zvané. Byla jsi špatně informovaná…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280872
100
fjodor m. dostojevskij
•
uražení a ponížení
„Neodbíhej, Aljošo, prosím tě. Povídej, jak jsi všecko řekl Kátě!“ „Měl jsem štěstí, že jsme zůstali celé dvě hodiny sami. Jed‑ noduše jsem jí oznámil, že nás sice chtějí zasnoubit, ale sňa‑ tek není možný. Že má veškeré mé sympatie a že jen ona by mě mohla zachránit… Načež jsem jí všecko svěřil. Představ si, Natašo, nic o našem případu, totiž o nás dvou, nevěděla! Kdybys ji viděla, jak byla dojatá. Nejdřív se dokonce lekla a celá zbledla. Vypravoval jsem jí náš příběh, jak jsi kvůli mně opustila domov, jak jsme žili sami, jak teď trpíme a že se k ní obracíme o pomoc – mluvil jsem i za tebe, Natašo – , aby se sama přidala na naši stranu a rovnou řekla maceše, že si mě nechce vzít, že v tom je naše spása a jinak nemůžeme odni‑ kud nic očekávat. Poslouchala tak zaujatě a s takovým poro‑ zuměním! Měla v té chvíli takové úžasné oči. Řekli byste, že celá její duše se vtělila do zraku. Má úplně modré oči. Děko‑ vala mi, že jsem o ní nezapochyboval, a dala mi slovo, že nám bude pomáhat ze všech sil. Potom se vyptávala na tebe, říkala, že by se s tebou moc ráda seznámila, vzkazuje ti, že už teď tě má ráda jako sestru, a když slyšela, že jsem tě neviděl už pět dní, hned mě hnala za tebou…“ Nataša byla dojatá. „A tos mi musel napřed vykládat, jak ses vyzname‑ nal u nějaké hluché kněžny? Ach, Aljošo, Aljošo!“ zvolala s pohledem plným výčitek. „No a co Káťa? Měla radost a byla veselá, když tě propouštěla?“ „Ano, měla radost, že se jí podařilo vykonat šlechetný sku‑ tek, ale přitom plakala. Protože mě má přece taky moc ráda, Natašo. Přiznala se, že už mě začínala mít ráda. Prý nepřijde mezi lidi a já jsem se jí už dávno líbil. Poctila mě svou přízní hlavně proto, že všude kolem sebe vidí úskoky a lež, kdežto já jsem se jí jevil jako upřímný a poctivý člověk. Vstala a řekla: Co se dá dělat, Alexeji Petroviči. A já myslela… Nedomluvila, rozplakala se a šla pryč. Dohodli jsme se, že hned zítra maceše řekne, že mě nechce, a já musím také zítra říct všecko otci a vyjádřit se jasně a rozhodně. Vytýkala mi, proč jsem mu to
Ukázka elektronické knihy