Poslední vlna vampyrismu Petr Kostrhun
V posledních měsících jsme všichni nejen svědky probíhající pandemie covidu-19, ale zároveň o nic méně také pozorovatelé všemožných společenských efektů, které obavy z nákazy způsobují. Nejasné šíření, příznaky a také případný průběh a následky viru mobilizují lidský strach, stejně jako úvahy o jeho konspiračním pozadí. Jisté zrcadlo současného prožívání neznámé pandemie nám může nastavit minulost, například vlna davové hysterie z podobně záhadného vampyrismu, která českými zeměmi prošla ještě během osvícenství.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280863
Historie
Ikonizace podoby vampýra neboli upíra, a také návod, jak se s takovou bytostí vypořádat, bude patrně navždy pro čtenáře spojena především s románem Dracula irského spisovatele Brama Stokera z roku 1879. Ač se děj populárního díla odehrává v oblasti Rumunska, jeho přímým inspiračním zdrojem se stala poslední epidemie vampyrismu, která vypukla v roce 1732 v srbské vesnici Medvedje, tehdy již medializovaná i v novinách. Zde se s vampýrem vypořádali tak, jak je popsáno i ve Stokerově románu: vampýr byl exhumován, protnut kůlem, byla mu oddělena hlava a tělesné ostatky byly spáleny. V této době, na prahu osvícenství, tedy víra v existenci vampýrů nejen přetrvávala, ale navíc byla rozšířena o vědou podnícenou představu epidemiologicky šířené nákazy, která se může přenášet dokonce i bez přímého kontaktu s upírem. Zrodil se tak klasický model vampyrismu, který se velmi rychle přesunul za srbské hranice a v Evropě vyvrcholil v několika ohniscích na Opavsku a Bruntálsku v roce 1755. Revenanti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Víra ve vampyrismus je typickou vírou kolektivní, vyvěrající z jedné z antropologických konstant naší existence, jejímž prostřednictvím se snažíme hledat řešení vztahu s mrtvými a obecně vztahu k Onomu světu. Proto nepřekvapí, že zřejmě původní archaické animistické představy o „živých‑mrtvých“ byly snadno přetaveny v rámci slovanského pohanského náboženství. Vampyrismus je navíc popisován také v antických i biblických pramenech, pevné místo si našel rovněž v křesťanském světě a známe jej i z doby Velké Moravy. Dokazují to mnohá doložená posmrtná opatření, uplatněná na podezřelé zemřelé v raném i vrcholném středověku. Účinným prostředkem proti vampyrismu byla změna polohy zemřelého na břichu tváří k zemi, svazování zemřelých, jejich zavalování kameny, přibíjení k zemi nebo ke dnu rakve. Charakteristické bylo také ucpávání úst kamenem, železem, pískem, hlínou či česnekem, dále střílení šípů do hrobu, někdy zapalování
ohně na hrobech či přímo v nich. Samozřejmostí pak bylo užívání různých rostlinných ochranných prostředků. Završení protivampyrických úkonů představovalo probodnutí hlavy nebo srdce mrtvého. Někde bylo srdce protínáno jehlicí, jindy kolíkem, jehlou, nožem nebo třeba prutem. Uvedená opatření, ať předběžná, či nouzová, měla samozřejmě zabránit návratu takzvaných revenantů mezi živé s úmyslem jim škodit. Podezřelým z revenantství se mohl člověk stát již zaživa, například kvůli různým tělesným anomáliím. Jako častý příznak se uvádí srostlé obočí (nebo naopak absence obočí), nápadná zubatost, příliš ochlupené ruce a podobně. Podezřelým se mohlo stát dítě přišlé na svět náročným porodem, případně narozené se zoubky. Samozřejmě v hledáčku pozornosti byla i různá neobvyklá úmrtí. Z našeho území jsou praktiky namířené proti revenantům známy z mnohých pohřebišť. Za všechny uveďme ve střední Evropě ojedinělé specializované upíří pohřebiště v Čelákovicích, kde v místě příznačně
↑ Jeden z řady archeologických dokladů pravděpodobných protivampyrických zásahů. Hrob 25—30letého muže se svázanýma rukama a snad i nohama, Tištín u Kojetína, jedenácté až dvanácté století
nazývaném Mrchovláčka bylo v roce 1966 vykopáno na dvacet vampýrských hrobů z desátého až jedenáctého století. Námi sledovaný případ z Moravy je však v mnoha směrech jedinečný. Předně spadá do doby osvícenství, v jejímž myšlenkovém rámci se již projevila snaha celou záležitost patřičně racionalizovat a aplikovat na ni soudobé medicínské poznatky. Podrobným způsobem máme také zdokumentovánu činnost aparátu výkonné, zákonodárné a duchovní moci, který se střetl s tradiční mentalitou odlehlých oblastí Jesenicka. Rovněž dostupné písemné prameny, včetně opakovaných výslechů svědků, umožňují podrobnou rekonstrukci vampýrských nepokojů. K dotvoření obrazu dění lze v tomto
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280863
Historie
případě použít také řady etnograficZ uvedených zdrojů víme, že se kých poznatků, vztahujících se právě revenanti vyskytovali ve více podobách k vampyrismu. a rovněž s různou mírou škodlivosti. Vlně vampyrismu, která se Častými revenanty byly osoby, které se přehnala v polovině osmnáctého přicházely dodatečně rozloučit s postoletí střední Evropou, se v minulosti zůstalými, případně si vyžádaly řádné podrobně věnoval historik a také obstarání po smrti, které mohlo být starosta Brna Christian d’Elvert provedeno z různých důvodů ledabyle. (1803—1896). Bohatý etnografický Rozšířeni byli rovněž revenanti pykající, materiál shrnující všechny vammezi něž se řadily osoby zesnulé nepřipýrské lidové představy vyčerpározenou smrtí, objevovaly se na místech vajícím způsobem zpracoval český nehody, vraždy či sebevraždy. Ukázkový dramatik, básník, literární vědec, příklad uvádí Wollman: historik a folklorista Frank Wollman (1888—1869) v habilitaci Vampyrické Žena, oběsivší se pro nevěru mupověsti v oblasti středoevropské z roku žovu, v noci jej sužovala, vyhodila 1922. V českém jazyce je téma monoz postele. Musil za ni dáti čísti tři graficky dostupné v knize italského mše za peníze, vyžebrané na sirothistorika a slavisty Giuseppa Maielloa. cích. Tři služky daly mu po krejcaru, Konkrétní severomoravskou kauzu za to farář četl mši, pokoj. v současnosti prostudovala historička Monika Slezáková. Obávanou transformací byla proměna člověka ve zvíře, typicky ve vlkodlaka. Vampýrům blízký druh byla rovněž ↓ Další z archeologicky doložených mora, která v různých podobách vampýrů, tentokrát z doby Velké opouštěla tělo za účelem škodit lidem Moravy, Olomouc-Nemilany. Asi a zvířatům. Oběti navštěvovala zvláště třicetiletému muži byla oddělena v noci, dusila je na prsou — mořila hlava a umístěna na hrudník. je — a pak se vracela zpět do svého Okolo lebky a trupu bylo navíc těla. Morou se mohl stát člověk již nalezeno deset železných za svého života a nemusel si toho šipek vstřelených lukem být vůbec vědom. Do místnosti
98
Ukázka elektronické knihy
vnikala například dírou v okně jako stín, chlup, stéblo trávy nebo typicky jako kočka. Nejčastěji to byla bytost ženského pohlaví, ale není bez zajímavosti, že měla i svou mužskou podobu, nazývanou jako morous … Vampyrismus jako virová nákaza
Z představitelů revenantů však byli nejobávanější vlastní vampýři. Označení vampýr (v češtině synonymicky také upír) se poprvé objevilo až v průběhu osmnáctého století. V námi sledovaném případě bylo spíše běžné celý fenomén navrátivších se mrtvých popisovat obecným pojmem Magia posthuma. Pod tímto názvem byl také vydán ceněný spis olomouckého právníka Ferdinanda Schertze z roku 1706, z něhož čerpali i další evropští autoři a který můžeme vnímat také jako mezník v definici raně novověkého vampyrismu. Epicentrum moravské vampýrské nákazy je popsáno především z oblastí Bruntálska a Libavska. Bylo tomu jen několik desítek let poté, kdy na nedalekém Šumpersku vrcholily čarodějnické procesy řízené proslulým inkvizitorem Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstatu, zvěčnělým v románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. Procesy v průběhu devadesátých let sedmnáctého století sice utichly a o padesát let později došlo i k proměně mentality, když se obecná víra v možnost přímého styku s ďáblem postupně vytrácela, nepochybujme však, že historická paměť zůstávala. V době osvícenství byl vampyris mus odborníky popisován již zcela odlišným způsobem, připomínajícím spíše epidemiologická pojednání. Náhlý hromadný výskyt vampýrů budil pochopitelně hrůzu, nikdo si nemohl být jist, zda také on nepodlehne vampýrské nemoci. V dobových lékařských spisech narazíme na možnost působení jedu či infekce, které mohly v těle vampýra kolovat již za života a šířit se mezi další osoby. Velmi pravděpodobné také bylo, že vampýr pohřbený na hřbitově mohl nakazit hroby ve svém okolí. Z jedné dobové anamnézy rovněž vyplývá možnost nákazy po požití infikovaného masa ovcí, které spásaly