Peters2_sazba.qxd29.8.202013:18Stránka97
slunce a bělilo kámen do smetanova. Severn se stavem vody o něco vyšším, než bylo v létě obvyklé, se mihotal a pohyboval s klamně poklidným a lenivým vzezřením, Cadfael však věděl, jak rychle se ten hladký tok žene a jaké silné spodní proudy se kříží pod modrou hladinou odrážející oblohu. Většina chlapců se tu učila plavat skoro zároveň s tím, jak se učila chodit, a byla místa, kde se Severn uměl chovat tak mírně a bezpečně, jak se usměvavě tvářil, ale zde, kde obtáčel město a ponechával jen jediný přístup po souši, na jehož úzké šíji seděl hrad, byla voda nebezpečná. Uměla Judita Perleová plavat? U děvčátek není tak jednoduché svléknout se a skotačit po zelených březích a vrhat se jednou do řeky, jednou na břeh, jako to dělají chlapci; u dívek to jistě je vzácnější dovednost. Na městském konci šla Judita bez překážek a sama, strážný viděl, jak se vydává přes most. Těžko věřit, že by se jí nějaký muž odvážil dotknout tady na otevřeném přechodu, kde jí stačilo vydat jediný výkřik a strážný by ji zaslechl a okamžitě překvapeně vykoukl. Došla tedy na místo, kde nyní stál Cadfael. A pak? Podle dosavadních zpráv ji od té doby nikdo neviděl. Cadfael začal sestupovat ke Gaye. Po této pěšině se pravidelně chodilo, nerostla na ní tráva, a keře, které ji vroubily na straně k silnici, se od ní postupně vzdalovaly a ponechávaly kus volné, rovné obdělané plochy. Směrem k řece rostly křoviny hustě po celém svahu až k vodě a také pod prvním obloukem mostu, kde kdysi kotvíval mlýn na lodi a využíval síly proudu. Blízko břehu vedla po proudu pěšinka a podle ní se rozkládaly upravené zahrady opatství po celé délce úrodné roviny. Tři nebo čtyři bratři přepichovali mladé zelí a kapustu. Dál byly sady jabloní, hrušní a švestek, třešně, dva veliké ořechy a nízké
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280859
Peters2_sazba.qxd29.8.202013:18Stránka98
keříky kyselého angreštu, který právě začínal červenat. Na konci roviny byl další vysloužilý mlýn a poslední kousek pozemku opatství představovalo obilné pole. Dále sestupovaly k řece výběžky lesa, nakláněly se nad vodu a točící se víry ujídaly břeh pod jejich kořeny. Za širokou řekou čněl zelený shrewsburský pahorek a město na něm sedělo jako koruna. V hradbách bylo pár branek vedoucích na zahrádky a trávu pod nimi. Při útoku se daly snadno zavřít a zatarasit a jasný výhled z takto vyvýšeného opevnění dostatečně varoval před příchodem kohokoli. Zranitelnou šíji nechráněnou vodami zabral hrad uzavírající kruh hradeb. Bylo to místo pevné stejně jako krásné, a přece je před čtyřmi lety král Štěpán dobyl ztečí a od té doby je držel prostřednictvím svých šerifů. Na celý tento kus našich pozemků, dumal Cadfael nad bujnou zelení, je ovšem vidět ze stovky domů za hradbami. Kolik okamžiků se za tohohle počasí během dne najde, kdy se nikdo nedívá z okna nebo dole u řeky nerybaří, nepere prádlo, nebo kdy si tam nehrají a nekoupají se děti? Tak časně po ránu by jich asi tolik nebylo, ale někdo určitě. A nepadlo ani slovo o rvačce nebo útěku nebo o odnášení něčeho těžkého, podobného člověku. Tímto směrem ne. Naše zdejší pozemky jsou otevřené a nevinné. Jediný skrytý kousek je tady, tady u mostu nebo pod ním, kde poskytují úkryt stromy a keře. Brouzdal se křovím směrem k oblouku, poslední rosa mu máčela sandály a sukni kutny, ale jen skrovně, protože se uchovala už jen tady v hlubokém zeleném stínu. Pod kamenným obloukem klesla voda jen asi o stopu po nedávném plném proudu a nechala za sebou blednoucí třásně trávy a vodních
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280859
Peters2_sazba.qxd29.8.202013:18Stránka99
bylin. Nebýt rosy, prošel by tu člověk suchou nohou. Ani v zimě nebo při návalu jarního tání nestoupala voda nikdy výše než šest stop pod vrchol oblouku. Zelený porost byl tučný, bujný a propletený, vyživovaný úrodnou vlhkou půdou. Někdo tu byl před ním, tráva byla rozhrnutá a sehnutá pod chodidly nejméně jedné, ale pravděpodobně více osob. To nebylo nic divného, chlapci se při hraní a při svých nezbednostech zatoulají všude. Méně obvyklá byla hluboká rýha ve vlhké půdě odkryté nedávným poklesem hladiny, táhnoucí se k trávě nahoře. Tady byl na břeh vytažen člun a není to dávno. Na městském konci mostu vždy byly vytažené nebo zakotvené loďky, aby je měli majitelé po ruce. Tady však zřídka. Cadfael přičapl, aby si půdu prohlédl zblízka. Tráva zakryla veškeré stopy nohou s výjimkou nejdolejšího okraje souše, a tam určitě šlapal po mokré půdě nejméně jeden muž, bláto však klouzalo a rozmazalo stopy, jež za sebou nechal. Jeden muž, anebo dva, protože kluzké bahno se prostíralo po obou stranách rýhy po člunu. Kdyby neseděl na bobku, nikdy by nezahlédl ten jediný cizí předmět, protože pod oblouk nedopadal ani záblesk slunečního světla, který by jej prozradil. Ale bylo to tu, zašlápnuté do bláta, kovová čárečka jako stéblo zlatorudé slámy, ne delší než horní článek jeho palce. Vyrýpl to a na dlani mu ležela droboučká hlavice šípu bez násady, trochu zkřivená nohou, která na ni šlápla. Shýbl se, vymáchal tu věc na kraji řeky a vynesl ji na slunce. Nyní poznal, co to je: bronzový násadec, jenž zabezpečoval konec koženého pásu, jemná práce, tepaná probijákem a kladívkem
99
Ukázka elektronické knihy