místech, takže přesně věděl, kde budou. Ale ze všeho nejvíc mu hrálo do karet, že tam bylo šero a hlučno, Bič navíc útočil docela potichu, a Gregor tak zneškodnil dva protivníky dřív, než osazenstvu hospody vůbec došlo, co se děje. Když se druhý strážný s krvácejícím nosem a ústy svalil na zem, v taverně vypukl chaos. Gregor sklonil štít, čímž ze sebe udělal očividný cíl, a obcházel křičící hloučky opilců, až se ze strany přitočil ke strážnému s kopím. Ozbrojenec ho na poslední chvíli zahlédl a vykulil oči. Bodl kopím před sebe, ale Gregor už pozvedl štít a včas ránu vykryl. Potom se rozmáchl Bičem a rozdrtil mu čelist. Ozbrojenec se poroučel k zemi. Zbývali poslední dva: strážný s daulonskou sekyrou a další chlap s espringalem — a Gregor poznal, že tenhle na rozdíl od toho minulého umí se zbraní zacházet. To bylo nemilé. Gregor zvedl štít a přikrčil se za stůl právě ve chvíli, kdy mu do štítu narazil šíp. Hrot šípu ten krám dokonce prorazil, trčel dobrých sedm centimetrů za desku — ještě kousek, a zaručeně by Gregorovi probodl krk. Gregor nespokojeně zabručel, v podřepu se vyklonil doprava a mrskl Bičem vpřed. Svůj cíl minul, hlavice obušku však nabořila zeď přímo nad ramenem strážného a přinutila ho vrhnout se do úkrytu za bar. Ani jeden, ani druhý nevystrkovali hlavy a čekali, až povykující štamgasti vyklidí pole. Gregor zvedl pohled a nad barem zahlédl polici s lahvemi — a nad ní plápolající petrolejovou lampu. Odhadl vzdálenost a dvakrát Bičem šlehl vpřed: poprvé aby rozbil lahve s alkoholem, podruhé aby roztříštil petrolejku. Sprška horkého, hořícího petroleje okamžitě zapálila kaluže alkoholu. Ozvalo se zaječení a strážný s espringalem vyběhl zpoza baru a volnou rukou se plácal po doutnajícím oblečení. Vůbec si nevšiml, že se mu do obličeje řítí Bič. Jakmile muž dopadl na podlahu, Gregor si dřepl a rozhlédl se. Antonio byl pořád ještě v taverně, krčil se vzadu, ale po strážném s daulonskou sekyrou nebylo nikde ani vidu, ani slechu… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280830
Skrz prkna ucítil napravo od sebe kroky. Bez přemýšlení se obrátil a pozvedl štít. Do uší se mu zařízl výkřik a pak se jeho ruka se štítem rozhořela bolestí. Bylo to už dlouho, co naposledy dostal ránu daulonskou sekyrou, a zjišťoval, že to pořád není o nic příjemnější než za války. Gregor se převalil stranou od baru a znovu zvedl štít — právě včas, aby vykryl další úder strážného se sekyrou. Při nárazu ztratil cit v paži, navíc zaslechl křupnutí. Naštěstí se ukázalo, že prasklo jen prkno pod jeho nohama, které ten tlak nemohlo vydržet. Vnuklo mu to nápad. Se zdviženým štítem začal ustupovat. Strážný se sekyrou se vrhl za ním, ale než se mohl rozmáchnout, Gregor švihl Bičem po prknech pod mužovými chodidly. Hlavice obušku prorazila dřevěné desky jako rákosová stébla. Než si strážný uvědomil, co se vlastně stalo, chodidlo mu zajelo do zející díry po Biči. Uklouzl, zřítil se k zemi a v tu ránu se pod ním probořila celá podlaha. Gregor uskočil, právě když prkna povolila. Jakmile vrzání ustalo, zase si přitáhl Bič a nakoukl přes okraj díry. Nakrčil nos. V bahnité tmě sice strážného neviděl, ale věděl, že do špinavého prostoru pod budovou se vyprazdňují latríny v taverně. Vyhodnotil situaci. Taverna teď byla skoro prázdná, tedy až na sténající stráže — a velikého tlusťocha, který se pokoušel schovat za židlí. Gregor se zazubil, postavil se zpříma a vykročil k němu. „Antonio di Nove!“ zvolal. Když se Gregor přiblížil, Antonio zařval hrůzou. „Jak se ti líbil můj experiment?“ optal se Gregor. „Říkal jsi, že zákonem plebsin je moc.“ Odstrčil židli a Antonio se vmáčkl do kouta. „Ale moc je často pouhá iluze, nemám pravdu?“ „Řeknu vám všechno, co chcete vědět!“ zaječel Antonio. „Všechno!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280830
„Chci toho zloděje,“ oznámil Gregor. „Ze-zeptejte se Sarka!“ vyhrkl Antonio. „Kdo to je?“ „Nezávislej šíbr! Bejvalej kanálník! Živí se jako překupník, dohazuje kšefty a já jsem si skoro jistej, že má na triku i to s tím nábřežím!“ „A pročpak?“ zajímal se Gregor. „Protože použít zatracenej lítací aug by napadlo jenom zatracenýho kanálníka!“ Gregor přikývl. „Chápu. Takže. Tenhle Sark. Kdepak přebývá?“ „V Zelenově! V budově Selvo! Třetí podlaží!“ „V Zelenově,“ opakoval potichu Gregor. „Selvo. Třetí podlaží. Sark.“ „S-správně!“ přitakal Antonio. Přikrčil se a vzhlédl ke Gregorovi, až se mu roztřásla tvář. „Takže mě pus-pustíte?“ „Jistěže tě pustím, Antonio,“ odvětil Gregor a zasunul Bič do pouzdra. „Jsme přece v Tevanne. Nemáme věznice, nemáme soudy. A nezabiju tě. Zabíjení už mám po krk.“ Antonio vydechl úlevou. „Ale,“ pokračoval Gregor, zaťal pěst a prokřupnul si klouby, „nezamlouváš se mi. Nelíbí se mi, co tady provádíš, Antonio. A ukážu ti, jak moc se mi to nelíbí. Vysvětlím ti to jedinou řečí, které takoví jako ty rozumějí.“ Chlap vyvalil oči. „N-ne!“ Gregor zvedl pěst. „Ano.“ ——— * ——— Gregor se odvrátil, zatřepal rukou a zamířil zpátky k chatrným kójím se záclonami. Jednu po druhé je rozhrnul. Čtyři dívky, dva chlapci. Nikomu z nich nebylo víc než sedm náct. „Tak pojďte,“ oslovil je vlídně Gregor. „Jen pojďte.“ 100
Ukázka elektronické knihy