„Sergi, a jak si tady mohu zařídit řidičský průkaz?“ vyzvídala jsem, protože jsem si říkala, že se nemohu spoléhat na Serge pokaždé, když budu potřebovat někam odvézt. „Ach, to je velmi složité. A velmi drahé,“ odpověděl. To se dalo tušit! „Cože? Proč?“ divila jsem se. „Víš, že mám australský řidičák?“ „Ano, ale u nás ve Francii to děláme jinak,“ opáčil. Stiskla jsem rty a pomyslela si: Tuhle lekci jsem od příjezdu dostala už mockrát. „A jak to teda probíhá?“ pokračovala jsem. „Nejdřív musíš absolvovat jistý počet lekcí. Kolik přesně, nevím. A potom udělat test. Ale není jisté, že ho uděláš. Vlastně to spíš budeš muset zkoušet několikrát,“ vysvětloval vážně. „Ale já už umím řídit,“ namítla jsem. „Mám léta praxe. Začala jsem řídit v šestnácti!“ „Ano, ale umíš řídit jako Francouzi?“ namítl. Vzpomněla jsem si na francouzské řidiče, se kterými jsem se setkala. Jezdili v protisměru v jednosměrkách, couvali celou ulicí, aby nemuseli objíždět blok kolem dokola, nebo se cpali na malá parkovací místa tak, že „pusinkovali“ nárazníky před sebou i za sebou, dokud se neprotlačili, kam potřebovali. „Hmm,“ vzdychla jsem, „zjistím si to.“ Z pomyšlení, jak zdolávám další kolo francouzské byrokracie, se mi dělalo zle, ale trčet na farmě bez možnosti úniku mi přišlo jako mnohem horší představa. Serge mě vysadil v Chinonu a já jsem se pustila do hledání kavárny s Wi-Fi. Jak jsem se procházela ulicemi, zaujalo mě, že v nich nejsou lidé. Vzpomněla jsem •
98 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280815
si, jak jsem hodiny trávila u kanálu Saint-Martin, kde se zdržovaly davy, ať byl teplý, nebo studený večer, a popíjely víno nebo aperitiv. Jejich rozmanitost představovala právě to, co jsem na Paříži obdivovala. Hodiny jsem dokázala pozorovat hosty v kavárnách, které lemovaly kanál – Chez Prune, La Marine, Hôtel du Nord –, a nechala se vést slunečními záblesky jako kompasem. V Paříži bylo snadné vmísit se do davu, číst si knihu nebo se jen tak procházet po ulicích a připadat si jako flâneur, a ne jako cizinec. V Chinonu jsem měla pocit, že těch pár lidí, které jsem minula, si mě obezřetně měří jako vetřelce. Možná za to mohlo moje oblečení, nebo jsem prostě byla „nasáklá Paříží“. Rozhodla jsem se, že půjde o to druhé, protože to působilo povzbudivěji. Nacházela jsem se v části Francie, která byla v sezoně poměrně hustě navštěvovaná turisty, a tak mě překvapilo, jak málo kaváren má v oknech maličkou nálepku Wi-Fi. Zamířila jsem tam, kde jsem při naší první návštěvě Chinonu před mnoha měsíci viděla pracovat muže na počítači. Číšník mi potvrdil, že mají Wi-Fi. Konečně místo, které je spojené se zbytkem světa! pomyslela jsem si a sedla si na místo u okna. „Oui?“ vyhrkl na mě další, trochu starší číšník. Že čeká na objednávku, jsem odvodila jen z toho, jak postával kousek od mého stolu. Tady nejsi ve Flat White! připomněla jsem si. „Un thé, s,il vous plaît,“ odpověděla jsem s úsměvem, protože jsem si říkala, že bude moudré chovat se k obsluze mile pro případ, že bych sem musela chodit často. „Et le code Wi-Fi?“ požádala jsem už jen jeho záda. •
99 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280815
Donesli mi sáček čaje Lipton s porcelánovým šálkem a stříbrnou konvičku s horkou vodou a dvěma cukry. Jak jsem nalévala vodu do šálku, povzdechla jsem si, že svou trudnou situaci nemohu vylepšit ani troškou mléka. Co je tak těžkého na tom, udělat dobrý čaj? V duchu jsem si opakovala, že tady jsem kvůli internetu a že je to jen dočasné; že potrvá jen sedm osm měsíců a budu se moct vrátit ke své odpolední skleničce vína… Ulevilo se mi, když se ukázalo, že připojení je tu mnohem lepší než na farmě. Ani zdaleka nebylo rychlé – a pravděpodobně tady strávím spoustu času –, ale svou práci tady budu schopná udělat. Sledovala jsem, jak se pomalu připojuji, a přepadl mě pocit osamění. Obyčejně jsem se dala do řeči s kolegy, když jsem čekala, až se mi něco načte. Vybavil se mi poslední den v kanceláři. I když jsem pro ně technicky vzato stále pracovala, Tim toho dne vytáhl celý náš tým na rozlučkovou pijatyku (pro mě bohužel sans alkohol) do jedné z anglických hospod v blízkosti naší práce. Myslím, že jen hledal výmluvu, aby mohl v pracovní době upustit trochu páry. Chris, kterému došlo, že jsem těhotná, hned když jsem si podruhé objednala horkou čokoládu, se za námi také stavil na skleničku a propašoval mi dovnitř kávu. Dala jsem si jeden doušek. Byla to silná káva s mlékem, a jak jsem ji polykala, vybavily se mi šťastné vzpomínky na práci ve Flat White i na to, jak jsem bývala předávkovaná bezpočtem café latte. „Děkuju, Chrisi, ale víš, že teď kávu nesmím,“ vrátila jsem mu kelímek, aby ho dopil. „O tomhle nesmíš nikdy nikomu říct,“ řekl. •
100 •
Ukázka elektronické knihy