98 •
JÉRÔME LOUBRY
„Můj milý Victore, a pro mě žádné překvapení, někde schované, nemáš?“ natřásala se Françoise. „Na tohle mám tak akorát čas, musím vysmejčit komín v hospodě,“ vymluvil se Victor s úsměvem a odešel ze sálu s prázdnou krabicí pod paží. „Françoise, přestaň mučit muže na tomto ostrově!“ vyčinila jí Suzanne z legrace a zatvářila se na svou přítelkyni přísně. „Ale já chci taky nějaké zvířátko na hraní!“ „Víš, na co myslím?“ „Nevím. Na doktora?“ „Pche…,“ odsekla – jen nerada – Suzanne a začervenala se. „Tak to vůbec!“ „Tak na co?“ „Myslím na to, jak se bude tvářit noční směna, až dnes večer přijde.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280814
17 SANDRINE Listopad 1986
Paul a Sandrine tiše seděli na skalisku s úchvatným výhledem na moře. Usadili se tam, aby si udělali piknik a nechali vyprchat nepohodu, kterou pocítili o chvilku dřív uvnitř bunkru. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Paul a podal Sandrine sklenici vína. „Ano, akorát že… nedokážu nemyslet na ty děti. Představuju si, jak bojují o život v ledovém oceánu. Domýšlím si jejich vystrašené pohledy. Slyším, jak naposledy vydechují…“ „Neměl jsem…“ „Přestaň se omlouvat, Paule. Nemohls vědět, co uvnitř najdeme.“ Nad vodou se tvořila nízká oblaka, podobná výhrůžným, temným vzducholodím. Mladá žena sledovala, jak pomalu postupují, jako by váhaly, zda se mají přiblížit k ostrovu. „To je… nějaký šperk?“ zeptal se Paul spolu s posledním soustem sendviče, spíš aby změnil téma, než že by ho to skutečně zajímalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280814
100 •
JÉRÔME LOUBRY
Sandrine si okamžitě neuvědomila, co má na mysli. Zadívala se na něj a nepochopením svraštila obočí. „To, co máš na zápěstí, ten kožený náramek. Nikdy jsem takový neviděl… u dívky.“ „Aha, jo, takový šperk,“ odpověděla vyhýbavě. Spálenina se znovu probudila. Podlouhlá. Kovová. Žhnoucí. Ucítila, jak jí horko cupuje tělo. Mysli na něco jiného, odvrať se od vlastního utrpení, utop ho… „Památka na matku,“ zalhala a stáhla si rukáv bundy, aby náramek zmizel. „Máte k sobě blízko?“ „Měly jsme.“ „No jo, nekorunovaný král trapasů, to jsem celý já.“ „To nic. Dost bylo špatné karmy! Pojďme se podívat za Françoise, jsem si jistá, že její make-up nám nepromine, pokud ji necháme čekat o chvíli déle!“ Vrátili zbytek jídla do batohu, zasmáli se, když si všimli, že lahev vína je dopitá, a vydali se zpátky k vesnici. Když přicházeli k okraji lesa se zkroucenými stromy, Sandrine přepadla lehká malátnost, bezpochyby způsobená alkoholem. Světlo zesláblo, stejně tak zvuky, takže musela bojovat s ospalostí, aby se mohla soustředit na chůzi a vyvarovala se pádu kvůli nějakému kořenu skrytému v šeru. Měla pocit, že slyší dětský pláč. Měla pocit, že slyší mňoukání kočky. Měla pocit, že slyší ženský hlas, který ji vybízí, aby mu pověděla o lásce, aby opakovala něžnosti. Měla prchavý pocit, že je sama, nikoli mezi neduživými stromy, ale v šedé, vybetonované místnosti s jedinými, zamčenými dveřmi. Ztrácí rozum? Ukázka elektronické knihy