„Chci, aby se vědělo všechno, jak tady, tak na Západě. Ptejte se mě na cokoli, řeknu vám všechno. Mám přehled, jsem úplná encyklopedie gulagu.“ Zatímco vypráví, naše šálky cinkají na talířcích. Čaj je vynikající a Jelenina dcera Inna, asi padesátiletá žena mladistvého vzezření, stále dolévá ze skvostné konvice. Při každém vstupu do jídelny pozoruje svou matku s láskyplnou úslužností. Jelena Korybut-Daszkiewicz se soustředěně pouští do vyprávění svého příběhu. Snaží se jej zestručnit a přesně si vybavuje některé významné detaily, v jejichž světle získává její líčení na váze. 2
Během druhé světové války mě po bitvě u Stalingradu v roce 1943 zadrželi osvoboditelé, tedy sovětská vojska. Měli za to, že veškeré obyvatelstvo na území okupovaném za války nacisty bylo plné kolaborantů a vlastizrádců. Mnozí z nás, kdo jsme skončili v gulagu, pocházeli z Ukrajiny, jiní z pobaltských republik, z východního Polska a Běloruska, kromě početných ruských židů – obětí Stalinova antisemitismu. Mého otce, který byl profesor, zadrželi během čistek v roce 1937 a krátce poté jej zastřelili. Po jeho smrti jsme se s matkou ocitly v bídě. Matka, Wacława Korybut-Daszkiewicz, byla původem Polka ze staré šlechtické rodiny. Studovala matematiku, cizí jazyky a hudbu na Kyjevské univerzitě, ve městě, kde jsem se v roce 1923 narodila. Za války, kterou jsme strávily v ukrajinském regionu Donbas, jsem pracovala v nemocnici, jež přecházela z ruských rukou do německých a pak zase zpátky, podle toho, jak dopadla poslední bitva. Pracovala jsem nezištně jako zdravotní sestra, abych pomáhala zraněným ve válce. A když byli ve vedení nemocnice 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280665
nacisté, často jsem tlumočila zraněným Rusům a vedoucím zdravotníkům, jelikož jsem uměla dobře německy. Při definitivním ústupu německých vojsk a před jejich útěkem z našeho města Krasnoarmejsk, jež se podle toho, jaké bylo zrovna období, jmenovalo také Grišino a teď ho znovu pojmenovali Pokrovsk, vojáci spálili mnoho domů, a kromě toho také věznici. Všichni vězni při požáru zahynuli. Mám za to, že nemocnici nestihli nacisté podpálit. 3
Poté, co se německé jednotky stáhly z okupovaného území, mimo jiné také z mého města, měla jsem v úmyslu zapsat se na univerzitu. K tomu jsem musela požádat o povolení k výjezdu, abych se přepravila do Leningradu. Zaměstnanci kanceláře, která měla přesuny na starosti, mě však místo pomoci obvinili z kolaborace s nacisty a zatkli mě. Jelikož věznice shořela při požáru, poslali mě do provizorního detenčního střediska. Byla to obrovská černá díra pod zemí, jakýsi velký hrob zaplněný lidmi až po okraj. Nebyly tam záchody ani voda na umytí, lidé vykonávali potřebu, kde mohli. Díru neprodyšně uzavírali, tím pádem se nám nedostávalo vzduchu. Lidem se dělalo špatně, omdlévali a staří umírali. Dostávali jsme velmi málo jídla, a co bylo nejhorší, měli jsme také nedostatek vody. Byli jsme uvrženi do nekonečné temnoty. Jakmile jsme však tmě přivykli, byli jsme schopni v tom utrpení rozpoznat pohledy spoluvězňů a snažili jsme se navázat kontakt s ostatními. Lidé se spolu dorozumívali očima, někteří si byli navzájem sympatičtí, jiní se do sebe dokonce zamilovali. Mohu potvrdit, že mnoho z nás přežilo jen díky onomu tichému propojení. V extrémních podmínkách, které jsem zažila, jsem byla 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280665
svědkem toho, jak člověk může druhého pouhým gestem zničit, nebo mu jedním laskavým pohledem zachránit život. 4
Po několika týdnech mě převezli do věznice ve městě Stalino, v dnešním Doněcku na Ukrajině. Zatímco probíhalo vyšetřování mého případu včetně odpovídajících výslechů, často jsem přemýšlela o osudu své rodiny. Byla jsem již třetí generací uvězněných. Můj dědeček, Michał Korybut-Daszkiewicz, zemřel na konci dvacátých let v kyjevské věznici během výslechu na infarkt. Otce zatkli v roce 1937 a uvrhli ho do téže věznice, kam nedlouho poté zavřeli matku, další Korybut-Daszkiewicz. O šest let později uvěznili mě, dvacetiletou dívku. Obvinili mě z kolaborace s nacisty a odsoudili za vlastizradu k patnácti letům nucených prací, což byla na škále trestů nejvyšší sazba. 5
V červnu 1944, po dlouhé cestě z vězení ve Stalinu, trestanci dorazili do tábora v Kotlasu. Dovezli nás nákladní lodí po Dvině. Přijeli jsme pozdě večer, ale protože bylo právě období bílých nocí, vypadalo všechno jako za dne. Na jednom břehu široké řeky jsme rozpoznali zelenou lesnatou a kopcovitou krajinu, zkrášlenou bílým kostelem s několika pozlacenými kupolemi, na druhém protáhlé zčernalé baráky. Dva velmi odlišné světy. Měla jsem dojem, že všechno pozoruji z řeky Léthé a že z jednoho břehu, vysokého, tmavého a obtížně přístupného, se vchází do pekla, a z druhého, zářícího a líbezného, do ráje. Než jsme šli spát, v chatrči nám dali břečku k večeři a já se posadila vedle starého muže s bílým vousem. Ukázalo se, že je to 105 Ukázka elektronické knihy