Atmosféra se uvolnila, ledy roztály a tak sme rozžhavili Honzovu skleněnku. Měl docela dobrej matroš. Najedenou se cítím fakt v pohodě, jakoby to celý předtím byl jen zlej sen. „Co, pudeš s nama ještě na pivo? Tady sme v Díře, rodiče nemaj signál a tak můžem kalit!“ Při tom slovu Díra mi to zas celý docvaklo. Pocit, jak když na tebe spadne najednou tunovej zával. „Hele asi ne, ještě nejsem doléčenej. Příště.“ „Ale no tak!“ zkouší to Lucka. Ta mrcha ví, že se mi vždycky líbila. Pěkná černovlasá gotička s nádherně vytvarovanýma kozama a smyslným pohledem. „Ne, fakt ne. Sorry.“ „Já se stavím tě vyléčit, co?“ řekne napůl z vtipu a mě začíná cukat sáček. Ty jo, kdyby to tak řekla před tím, než mě začala chtít zabít půlka díry, bylo by to fajn. „Ne, fakt to nejde. Čauec.“ Banda i s kráskou zmizí za rohem a já du do nonstopu konečně pro ten chálec. „Dobry vešer!“ řekne pisklavým hláskem vietnamský prodavač a já jen pokývnu hlavou. Za chvilku nesu k pokladně pár rohlíků, salát a coca colu. „Tci deset.“ Zaplatím a pak mi to dojde. Kamera. Těsně nade mnou. „Hele, na co tady je ta atrapa kamery, když sme v Díře? Každej přece ví, že tady není signál.“ „Jasně, Tumsi, to je ale analog. Kejbl. Náhodou tu jede. Centrála nedaleko. Moc pcepadení, já ji muset mít.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280596
To mi stačilo. Rychle sem zaplatil a vypadl. Zatraceně. Zrychlenej dech a tep jak bicí u Slipknotů. Rozhlížím se a adrenalin mi mlží zrak. Čistej vzduch, zdá se. Uf. Je fakt, že nějaká soukromá security centrála by po mě snad nešla a než by dali vědět někomu, už budu pryč. Třeba … Doprdelehergot! Auto s houkačkou! Dělám, že jen tak du po ulici, ale moc mi to nevychází, sem tu jedinej chodec. Za sebou slyším těžký kroky a bouchnutí dveří od nonstopu. Dořiti. Jestli mě chyt í… mám běžet? No minimálně krok mám dost svižnej. Zahýbám za nejbližší roh a tam se dám do běhu. Zdrhám jak jen dokážu, plíce se mi plní chladným vzduchem a coca cola v batohu už bude asi šampus. Zastavím se a málem se složím. Naštěstí nikde nikdo. Zalezu za roh a sesunu se na zem. V očích mám slzy. Musím pryč. Už to nezvládám. *** Když se vytyčily Sektory, bylo už u nás pomalu víc cizinců než domácích. Proto angličtina vlezla do naší řeči jak veš do košile a začal tak pořádnej bordel. Kulturně- nekulturní bordel, jestli mi rozumíte. Pro fašouny a jim podobný „vlastence“ to byla voda na mlejn a začaly jatka, kterejm ani sektoráčtí fízlové nedokázali pořádně zabránit. Z tohodle mlejnku na maso pak zůstaly jen dvě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280596
hlavní skupiny, alespoň teda u nás v dvace rojce – muslimové vedeni Fiktamem Čajovníkem a obyčejní sektoráci, jako já, kteří už nemaj čas ani chuť řešit píčoviny. Z kdysi křesťanskýho kostela, kterej se jmenoval Petrof nebo nějak tak, se stala mešita. Zdá se vám to divný? No co, v Istanbulu se to stalo taky a nikdo neremcá … Zatraceně. Konec filosofie – auto, ve kterým sedím schovanej pod dekou, zastavuje u hranice Sektoru. Fízli … Přikrčím se. Fiktam, kterej je právě za volantem, má evidentně problém. „Co je zase? Vezu jenom nějaký lokum a čaj do dvacetdvojky a vy už v tom zase vidíte drogy, co? Dyť víte, že já …“ „Drž hubu, islámská špíno,“ přerušil ho jeden z fízlů netaktně. „Všichni víme, že máš za nehtama. Dej nám dvacet eur a bude klid.“ „Co? Dvacet eur?“ „Pro každýho. A jestli s tím máš problém, otoč to zpátky. Strč si tu svou jarmulku do prdele třeba, ale nikam nepojedeš!“ „Co, jakou jarmulku?“ „Bude to?“ „To je fez, pánové, a bohužel dvacet eur nemám. Mám 50 pro každýho, když mě necháte jet hned teď. Mám na spěch.“ Bankovky zasviští, tupej ksicht fízla neznatelně kývne, závora se zvedne a my vyjíždíme oprýskaným žigulíkem do chladné hvězdnaté noci. Za námi zůstávají masivní vysoké zdi s ostnatými dráty, které společně se stěnou šedého dýmu vytyčují Sektor 23, můj dosavadní domov, dá-li se tomu tak říkat.
Ukázka elektronické knihy