JOSS WOODOVÁ
„Předpokládám, že ty patříš mezi ty, kteří byli proti,“ zavrčel Liam. „Ano, patřím,“ odvětil Bosworth po pravdě. „Nejspíš by mě to nemělo překvapovat,“ odfrkl si Liam a věnoval staršímu muži pohrdavý pohled, ačkoli v duchu musel ocenit jeho přímost a svým způsobem i odvahu. Člověk by měl znát své nepřátele. Bosworth pokrčil rameny. „Za svým názorem si stojím, Liame. A nebudu se za něj omlouvat.“ „To po tobě ani nikdo nechce.“ Liam se rozhlédl po ostatních. „Tak kdo další? Kdo z vás hlasoval proti mně? Ať v tom konečně máme jasno.“ „To není teď důležité,“ odpověděl za všechny Bosworth. „Kvůli tomu jsme se tu nesešli. Tak jako tak jsme byli přehlasováni, ovšem nemysli si, že si budeš moci dělat, co budeš chtít, Liame. Budeme na tebe dávat dobrý pozor. Na každý tvůj krok, rozumíš?“ Liamovy rysy ztvrdly. Zelené oči se mu zúžily a zlověstně se v nich zablýsklo. „Vážně si myslíš, že mám nějaké postranní úmysly? Že bych chtěl zničit společnost, jejíž jsem většinovým vlastníkem, Bosworthe? Společnost, kterou vybudoval můj otec? Christopher Corporation je moje zodpovědnost! Především moje, jak ostatně dokládá její název.“ „Ale my jsme podílníky,“ nenechal se Bosworth vyvést z rovnováhy. „Máme v ní svůj kapitál a máme co mluvit do toho, kudy se bude ubírat.“ „Bude se ubírat stejným směrem, jakým se ubírala doposud,“ zdůraznil Liam. „Jsi si tím jistý?“ „Samozřejmě že jsem.“ Bosworth natočil hlavu k Terese, ale přímo se na ni nepodíval. „Jenomže ona má teď čtvrtinu.“ „No a?“ „No a to je problém.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280533
SVATBA ROKU
„Proč?“ „Například nikdo z nás netuší, jaké s ní má plány,“ vysvětloval Bosworth. „Nevíme, jestli si chce podíl nechat, nebo ho hodlá zpeněžit. Pokud se rozhodne prodat akcie někomu mimo společnost, můžeme se dostat do nemilé situace. Málem bych zapomněl,“ ušklíbl se Bosworth ironicky. „My už v nemilé situaci jsme.“ „Ničeho takového jsem si nevšiml.“ Bosworth zvedl bradu. „Protože jsi zaslepený, Liame. Popletla ti hlavu.“ Popletla vás oba, dodal Bosworth očima a Liam jeho výrazu moc dobře rozuměl. Popletla tebe i tvého otce. Dostala vás, kde vás chtěla mít. Teresa nevěřila vlastním uším. Ti žraloci kolem stolu se o ní bavili, jako kdyby mezi nimi vůbec neseděla! Jako kdyby tam nebyla. Uráželo ji to. Ale snad ještě o něco víc ji uráželo, jak o ní smýšlejí, aniž by se jí vůbec zeptali na to, co má se svým podílem v úmyslu, pokud se ho někdy rozhodne prodat. Když se jí Liam ptal, proč dostala od jeho otce podíl ve společnosti, neodpověděla mu, protože to nevěděla. Neměla ani tušení, proč ho Linus Christopher odkázal zrovna jí. Bylo jí však nad slunce jasné, že Liam by jí to nevěřil. Proto mu neřekla nic. Nikdy, ani na malý okamžik, ji však nenapadlo, že by podíl prodala někomu jinému než Liamovi. Kdyby se ho chtěla jednou zbavit, až to podmínky Linusovy závěti dovolí, Liam bude první a jediný, komu ho nabídne. Patřil mu. Měl na něj právo. Věděl to ale vůbec? Nebo o tom pochyboval, stejně jako o tom pochybovali tihle žraloci, Liamova matka a nejspíš celý svět? Teresa si odkašlala a zvedla ruku. Chtěla se také vyjádřit, ale k jejímu překvapení, dalšímu velkému překvapení, jí to nebylo umožněno. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280533
JOSS WOODOVÁ
„Myslím, že na tohle téma jsme ztratili už dost času, slečno St. Claireová,“ pronesl suše Bosworth, který zasedání vedl. „Přejděme k bodu šest.“ „Ale –“ Bosworth zamítl její protest hned v zárodku. „Řekl jsem, že bod pět je u konce, slečno St. Claireová. Pokračujeme dál podle programu.“ Teresa měla sto chutí se zvednout, odejít z místnosti a prásknout za sebou dveřmi. Kdyby to však udělala, vyhráli by oni. Dovedla si představit jejich vítězoslavné pohledy, které by si po jejím odchodu vyměnili. Považovali by ji za slabou a neschopnou. Brali by to jako důkaz, že ve společnosti Christopher Corporation nemá co dělat. Proto rozhodla se zůstat a vypít kalich hořkosti až do konce. Rozhodla se neutéct, i když ji to stálo velké sebezapření. Koneckonců je čtvrtinovým vlastníkem. A to znamenalo, že teď je to i její společnost. „Můj bože,“ hlesla Teresa, když ji o půl hodiny později Liam odvedl do své velké kanceláře a usadil ji do křesla. „To bylo… „Jaké?“ zeptal se Liam. „Ještě mnohem horší, než jsem čekala,“ odpověděla upřímně. „Připadala jsem si jako sele na rožni.“ „Věř mi, že dokážou být ještě kousavější,“ zazubil se Liam, ačkoli mu příliš do smíchu nebylo. „Tomu se dá těžko věřit.“ Do místnosti vešel Liamův osobní asistent Duncan s podnosem, na kterém stály dva šálky kávy, a povzbudivě se na ni usmál. Zjevně mu bylo jasné, jak se Teresa asi teď cítí, a ona mu byla za jeho nevtíravou účast vděčná. Opětovala jeho úsměv a natáhla se po šálku. „Pusť to z hlavy,“ pronesl Liam měkce. „Víš, co se říká. Psi štěkají a karavana jede dál.“ 100 Ukázka elektronické knihy