Kyselé třešně
stala učitelkou pana učitele. Přimkla se k jeho tělu, jak nejtěsněji to šlo, schoulila se k němu s důvěrou, kterou už dlouhá léta k nikomu nepocítila. Celou hodinu pak jen leželi, on jí z těla udělal kolíbku a hladil po pažích, ramenou, prsou, stehnech a břichu. Dojímal ji svou něžností i jemnou chlapeckostí, která se nad jejím tělem ztrácela v pohybech muže. Nad dnešním ránem si sama řekla ještě o jedno opakování, zdála se najednou nedosycená – jako kdyby chtěla dohnat všechny ty roky půstu, který si sama a dobrovolně naordinovala. Když se jeho dlouhé rty dotkly její klíční kosti, byla bez dechu, skoro mrtvá vzrušením. A teď tu už hodinu sedí, namáčí si sušenku do teplého mléka a myslí na Petra, kterého poslala zadní brankou pryč. Přemýšlí, jaké pokračování může mít tak nerovný vztah – a hledá sama v sobě možnosti, jak v něm zůstat a neublížit nikomu. Hlavně Helence ne, na té jí záleží nejvíce. Věděla, že držet v tajnosti lásku je na malé vesnici nemyslitelné. Ale pro ni už byla vyloučena i možnost, že se k sobě oficiálně nepřihlásí. Nakoukla do pokojíčku. Její holčička ležela v posteli a pravou rukou pevně svírala medvěda. Vrznutí dveří ji ale probudilo. „Mám ve světnici kolo, maminko?“ zeptala se jí, „nebo se mi jen zdálo, že mi ho Ježíšek přinesl?“ Vklouzla k ní pod peřinu a pohladila ji, prstem přitom namířila do průzoru, kterým byla vidět přední část nového bicyklu. Jak se pohnula, medvěd zabručel a obě dvě se tomu zasmály.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280268
Lenka Chalupová
Pondělí 1. ledna 1945, Lověšice – Chaloupky Ještě když žili rodiče Doroty Brůnové a Evženie Skálové, býval novoroční oběd v jejich rodném lověšickém domě tradicí. Rodiče, kterým se dcery narodily v rozpětí celých devatenácti let, se nejdříve snažili podporovat rodinu starší Dorotky, pak i mladší Evženky. Vždycky ale měli výčitky, že pro Evženii dělají málo, vysvětlovali to tím, že mají svůj věk a méně energie než kdysi. Svého prvního vnuka Gustava zahrnovali láskou a přízní – o Petra se snažili taky pečovat, ale prarodičovství je zastihlo v době, kdy jim ubývaly síly. Měli přes šedesát a na hlídání malého kluka, navíc postiženého, se už necítili. Byli vděčni Dorotě, že si chlapce do jejich domu brala na prázdniny… a jim dopřála jeho blízkost. Sama máma Doře kdysi řekla: „Synovce máš skoro jako vnuka. Dost možná, že se od Gustava stejně žádného nedočkáš, jeho divoký život žádná ženská nesnese.“ A měla pravdu – proto si Petra hýčkala, proto se mu vždycky s láskou milující tety věnovala. Byla ve věku babičky, mnohé její kamarádky už houpaly na klíně první vnoučata, a ona se jen starala o věčně opilého Gustu, který po návratu z války znal jen cestu z domu na hřbitov, protkanou návštěvami hospody. Jenže teď, když Dorota chystala sváteční oběd pro sestru a švagra, si moc dobře uvědomovala, že jim bude muset nalít pořádně trpký kalíšek – a vypít si ho budou muset až do dna. Byla si jistá, že Evženie bude tu hořkost těžce polykat. Stejně jako ona, Dorota. Jí přece taky nebylo jedno, do jaké patálie její jediný synovec zapadl, do jakého průšvihu se řítí. A že ho varovala – to ví i Otec na nebesích! Na stůl položila tři talíře, Petr nepřijde a Havran s nimi jíst nebude, neukázal se od osmadvacátého prosince doma, a jí ani nechyběl. I kdyby přišel, stejně by si vzal jídlo do svého pokoje, nechtěl by sedět s tetou a strýcem, v posledních letech jim ostentativně dával najevo, že mu na nich nesejde. A přitom s Evženií Gustav vyrostl – když se narodil, měla Evženka tři roky, byli spíš jako sourozenci než jako teta se synovcem, ona ho dirigovala, on ji obdivně poslouchal! V dětství se měli rádi, jakmile se ale Evža v devatenácti zasnoubila s Ignácem, začal ji ignorovat, protože toho chlapíka s mrožím knírem a s hubou jak harmonika neměl rád… a když se jí o pár let později na-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280268
Kyselé třešně
rodil Petr, začal být vůči ní už úplně odtažitý. Nikdo nechápal proč a nikdo to ani příliš nepitval, Havran byl prostě divný a první válka mu navíc zahrabala brouka do mozku. Dorota zkontrolovala maso v pekáči, moc ho nebylo, lístkový systém se jí coby samozásobitelky týkal jen omezeně, dostávala cukr, mouku, chleba, ale třeba maso ne – a králíci byli letos jako naschvál tak bídní! Klepla dva, špek ale na prošpikování neměla a bůček už vůbec ne… bude to suché, nedobré… ale co už. Knedlíky dělala domácí, trochu je musela ošidit, ale snad budou všem i tak chutnat. Moučník měla výborný, ten byl její chloubou, zvlášť švagrovi vždycky chutnal a ona mu ráda přisunula na talířek další kousek. Mrkla na hodiny, ukazovaly patnáct minut před dvanáctou, návštěva měla přijít v pravé poledne. Věděla, že nesmí zapomenout ani na tradici posledních roků, na sekretář proto dala svatební fotku rodičů a snímek svého muže, mezi rámečky položila kalíšek se svíčkou, a tu zapálila. Posledních deset let bylo jejich zvykem začít novoroční rodinné sezení společnou modlitbou, bez ní jíst nezačali… a Dorota si teď tu modlitbu mumlá, aby se ujistila, že si ji pamatuje: „Bože, jenž jsi nám přikázal ctíti otce a matku svou, slituj se dobrotivě nad našimi zemřelými rodiči, odpusť jim, čím se prohřešili, a dej, abychom se s nimi jednou shledali v radosti věčné slávy. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.“ Věděla, že modlit se budou jen s Evženií, Ignác se vždycky tvářil, že ho tohle nezajímá a přímluvám k Bohu nevěří. I proto ho Dorota neměla ráda. Kostela jako by se bál – byť jeho sestra Věra byla „kostelní myš“ –, ale lechtivých řečí se neštítil, mnohokrát se své mladší sestry ptala, jak s tímhle sprostým mužem vychází, když klidně před svými příbuznými vypráví ohavné vtipy o chtíči. Pro ni byl zkrátka Ignác chlípný a vadilo jí i to, když se o ni při příjezdu otřel. Dal jí pusu, vousy měl od sněhu, měla od něj umolousané tváře, hned si je otírala do rukávu halenky, ale na oko se usmívala, aby nic nepoznal. Zato Evženie bystře odhalila, že tu něco nehraje. „Proč jsou na stole jen tři talířky?“ zajímala se. To byla chvíle pro Dorotu Brůnovou! Teatrálně si povzdechla, položila pravou ruku na srdce a zavrtěla hlavou. „Petr nepřijde, včera jsme se spolu nepohodli. Odstěhoval si z výměnku svoje věci, ale do školního bytu je nepřenesl. Dávno si tam mohl
99 Ukázka elektronické knihy