a v šátku a na mých propadlých prsou mi visel náhrdelník ze skleněných vánočních korálkových řetězů! A potom jsem tančila a vířila sukněmi! To jsem znala, život cikánského tábora jsme vídávali každý rok, jakmile opadla voda ve Volze. Stavěli si stany na našem břehu, vařili zeleninový vývar, přitahovalo nás to. V ohni praskalo dříví, medvěd s kroužkem v čenichu seděl na řetězu, umouněné děti se honily jako šílené, na sobě prořezané teplákovky (dítě si přisedlo, díra se zvětšila, udělalo, co bylo potřeba, vyskočilo a odběhlo). Už si nepamatuju, jak tancovali, ale v dětském domově jsem tancovala úplně jako oni. Potom za mnou začal chodit můj první nápadník v životě, způsobný syn učitelky, druhák jako ze žurnálu. Nic jsem mu nedovolila, jak se sluší na slečnu z dobré rodiny, a dokonce jsme se spolu ani jednou nepoprali. Bohužel jsem neměla v čem jít na rande, mrzla jsem. Tak jsem napsala mámě dopis s prosbou, ať mi pošle kabát a válenky. A člověk by se nenadál, že se stane takový zázrak, máma mi opravdu poslala obrovský balík se sametovým, teploučkým kabátem a válenkami! (Dědictví po mé vzdálené sestřenici Marišce Wegerové, americký kabát s umělou kožešinou a velkou inkoustovou skvrnou napravo.) Oblékla jsem si tu skvělou, teplou a pohodlnou (mohla jsem se s ní válet na sněhu) věc a pak jsem v extázi začala poskakovat a točit se na zamrzlém rybníku. Z válenek jsem se mohla zbláznit radostí! A v tu chvíli jsem nohou trefila malou, nenápadnou díru v ledu. Noha v ní beznadějně zmizela. Nedobrovolně jsem seděla na ledě, vytáhla jsem volnou válenku a neznámo proč jsem křičela: „Hurá, kamarádi!“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279753
Proto mě začali vytahovat až po nějaké chvíli. Nevšimli si, že jsem přišla o nohu. A když mě vytáhli, válenka už byla na dně… Zjara dětí ubylo, vraceli je domů, v květnu odvezli poslední. Na prázdniny se dětský domov pro podvyživené vylidnil, možná ho rušili nadobro. V poválečných letech byla neúroda a hlad. Odjely i vychovatelky. Odvezly mého přítele. Odvezli Maňu, čtrnáctiletou holčičku, tak slabou, že v rukou sotva udržela násadku s perem, proto jsme obě chodily do stejné první třídy. Byla vysoká, hubeňoučká, špatně chodila. Měla obrovské černé oči. Náš velký dům na strmém břehu nad říčkou Ufimkou se vyprázdnil a zavřeli ho. Zůstala jenom vrátná s nějakým mužským. Bydlela jsem u nich v domku. Mluvili baškirsky. (Od té doby mi v paměti uvázlo baškirské počítání: bir ike iš durt biš olte žige siges cuges un. Un bir, un ike a tak dál. Omluvte mě, milí Baškirci, jestli jsem něco popletla. Dřív jsem váš jazyk znala.) Vrátná a její mužský sbírali v lesích sněženky na prodej. Chodila jsem s nimi, pomáhala jsem. Snažila jsem se být součástí života, kterému jsem najednou přestala rozumět. Sbírali jsme květiny na obrovských vlhkých loukách, orámovaných vysokými stromy, v ranním šeru, když slunce ještě stálo nízko. Sbírali jsme květy za rozbřesku a po nůších. Tráva tam byla zvláštně tmavě modrá, dočerna, a v ní svítily bílé hvězdičky sněženek. Bylo potřeba trhat nerozvitá poupata. Už jsem rozuměla tomu, o čem Baškirci mluví. (Přece jen osm měsíců mezi místním obyvatelstvem! Děti strašně rády poznávají nové jazyky a rychle se je učí, aby všechno
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279753
pochopily a prohlédly. Bez informací nemůžou existovat. Děti jsou rozenými špiony.) Baškirský pár mluvil o tom, že mě podle všeho převezou do nějakého jiného dětského domova, ale kam, to ještě není jasné. Nepřišly instrukce. Moje matka mě totiž nevyzvedne. Opustila mě. Nevěřila jsem tomu. Pochopila jsem pak, že jsme prostě všichni takoví, věčně všude chodíme pozdě. Dokonce i tehdy, když se rodina Wegerů, mého pradědečka Ilji Sergejeviče, měla nechat pokřtít v luteránském kostele (hned poté se mladý Ilja Sergejevič a Asja, kteří už měli snůšku nemanželských dětí, mezi nimi i moji babičku Valju, chystali vzít, legalizovat tak potomstvo a poslat je do školy) – tak i na tuhle velmi důležitou událost se nehorázně opozdili. Pořádkumilovný německý pastor se jich nicméně nakonec dočkal, jen se zdvořile zeptal: „Warum so spät?“ – proč tak pozdě. Přes den jsem se sama procházela po lesích. Byla tam taková lákavá věc – Pugačovova jeskyně. Vcházelo se do ní úzkou křivolakou štěrbinou, která byla vidět vysoko v příkrém srázu. Říkalo se, že tam jsou obrovské prostory. Dlouho jsem se odhodlávala, že tam vlezu, nějak se proplazím, ale něco mi v tom bránilo. Nějaký instinkt nechodit tam, kde je těsno. Zato v lese jsem narazila na domek, asi malou chatu. V okně seděla žena a kouřila. Poprosila jsem ji o cigaretu. Dala mi cigaretu a oheň. Úplně profesionálně jsem si zahrála na kuřačku, nekašlala jsem. Žena na mě se zájmem hleděla. Kde se tady v lese vzala ta krásná dáma? Myslím si, že kdybych v těch lesích zůstala, určitě by si mě osvojila. Zase jsem jí totiž napovídala, že jsem sirotek a nikoho na světě nemám.
99
Ukázka elektronické knihy