98
Hannah Rothschildová
„Předpokládám, že se madam Jojo dívala do své křišťálové koule…“ „Neptám se jich na problémy týkající se mé práce.“ „Jich?“ opakoval pohrdavě Tony. „Kolik takových máš?“ Blaze neodpověděla. „Jestli se blíží konec světa, neuposlechnu rad svého lékaře a objednám si vejce Benedikt. Doktor říká, že bych měl jíst jen bílky. Dovedeš si představit něco odpornějšího? A koho v mém věku zajímají nějaké chlamydie, když konec je blízko?“ „Asi máš na mysli cholesterol,“ rozesmála se Blaze. Nedokázala se na Tonyho dlouho zlobit. „To je prašť jako uhoď. Stejně si to všechno vymyslely farmaceutické firmy, aby tě přinutily kupovat si ty jejich léky. A doktoři, aby nepřišli o práci. Soukromí lékaři musejí ošetřit tolik pacientů, aby měli alespoň na nájem, systém národní zdravotní péče musí splňovat kvóty.“ „Co bys předepisoval ty?“ „Dlouhé procházky a tvrdého pinďoura. Nebo ‚vice Versace‘.“ Blaze se zahihňala a Tony jen zářil, když viděl proměnu její nálady. Miloval ji pro její neohrabanost a nedostatek lstivosti. Často si kladl otázku, jak je možné, že si taková úspěšná žena s obchodním duchem nedokáže lépe poradit s vlastním životem. Od vnějšího světa dělila její city jen křehká membrána. Byla krásná, ale místo své krásy viděla jen tu ošklivou jizvu na obličeji. Vyleštila svůj důvtip do tak dokonalého lesku, že působil jako nablýskaný štít, před jehož bodavými paprsky si museli ostatní svou mysl chránit. „Tvoje potřeba mít jistotu a dokázat předvídat, co přijde, ať už pomocí čísel, nebo spousty předpovědí, je dojemná, ale jestlipak bys dokázala zaujmout nějaký uvolněnější postoj? Jak říkají mladí: Kašlu na to.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279558
Zřícenina na krku a jiné katastrofy
99
„Mám ráda jasno.“ Blaze se snažila, aby to nevyznělo, že je v úzkých. „Co se takhle jednou ráno probudit a říct si: ‚Nevím, co dnes udělám‘ nebo ‚Jak tohle dopadne?‘“ Odpovědí mu byl Blazin zděšený výraz. Tentokrát netrpělivě mávla na číšníka ona. Mladík přispěchal. Tony si objednal a Blaze ještě pročítala jídelníček. „Letní ovoce s jogurtem,“ objednala si jako obvykle. „Dáš si klasickou anglickou snídani,“ prohlásil kategoricky Tony a kývl na číšníka. „Myslím to opravdu vážně, zlatíčko: jsi úplně modrá, jako Casagemas v rakvi,“ přirovnal ji k Picassově obrazu. Čekal, že Blaze něco namítne. Mlčela. Tony se k ní naklonil. „A teď mi pověz, co se doopravdy děje.“ Blaze si pohrávala s bílým plátěným ubrouskem, nevěděla, co má říct. Pokrčila rameny. Tony položil ruku na její. „Je to tak zlé?“ Nebyla zvyklá, že je na ni někdo hodný, a cítila, že se jí do očí hrnou slzy. „Zlato moje, vždyť ty si ze všech lidí na světě zasloužíš nejvíc, abys byla šťastná. Neznám nikoho, kdo by měl takovou smůlu.“ Blaze s námahou polkla a hleděla přes lokál, přála si, aby se nerozbrečela. Snesla všechno, jen ne soucit. „Jsi zamilovaná, že?“ Blaze zavrtěla hlavou. „Tak kvůli čemu jinému bys ksakru mohla plakat?“ Blaze neodpověděla. „Jediné, co je horší než láska, je nedostatek lásky.“ Blaze si utřela nos hřbetem ruky. Tony to blahosklonně přehlédl, i když dáma by se takhle chovat neměla. „Co kdybys zajela domů? Podívat se na rodiče, navázat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279558
100
Hannah Rothschildová
na svůj dřívější život. Už jsem častokrát zjistil, že když člověk něco popírá, tak ho to tím víc tíží.“ Při zmínce o Trelawney Blaze jen svěsila hlavu. „Prosím tě, netvař se tak – nebo si tady budou myslet, že ti ubližuju,“ napomenul ji Tony a nervózně se rozhlédl. „Jedinečným znakem mého obchodního úspěchu jsou elementární znalosti o umění a pokročilé vědomosti, jak zkvalitnit život. Když se budeš takhle tvářit, pošramotíš mi tím pověst.“ Blaze se proti své vůli rozesmála. „Jsi pořád hezká,“ pokračoval Tony. „Tak, a teď mi udělej radost a řekni mi, že chceš utratit své miliony za obrazy.“ „Možná by to byla lepší investice než akcie nebo komodity.“ „K čemu je dobré mít peníze, když je neutrácíš? A na zeď si přece nepověsíš zarámované podílové listy nebo termínové komodity v japonských jenech.“ „Vždyť se v umění vůbec nevyznám.“ Tony vybuchl smíchy. „Kdyby se v něm lidi, kteří si kupují obrazy, vyznali, přišel bych o práci!“ „Není to prostě moje parketa.“ Tony zarmouceně kroutil hlavou. Kdyby měl Blaziny peníze, pořídil by si krásnou sbírku; teď vlastnil několik dobrých grafik a pár menších olejových skic. Jeho neteř mu vždycky ráda vypomohla, když obchody nešly, ale Tony si přál, aby od ní ty peníze mohl přijmout jako odměnu za nějaký krásný kousek, a ne jako milodar. Popíjel šampaňské a změnil téma. „Jeden z mých klientů, takový příšerný chlap jménem Sleet, se chvástá, že kupuje pozemky kolem Trelawney.“ „Thomlinson Sleet?“ „Takový člověk musí existovat jenom jeden.“ „To je ale náhoda! Koupil mou firmu.“ Ukázka elektronické knihy