ke dvoru a sešel dolů do města, kde si v jednom lidovém vinném sklípku dal večeři a prolistoval noviny. Jeho synové byli mezitím dávno doma. Albert seděl u matky a vyprávěl. Pierre byl velmi unavený, nechtěl vůbec nic jíst a ležel a spal již ve své pěkné ložničce. A když se otec v noci vracel a procházel kolem domu, nikde už nebylo vidět světlo. Vlahá noc bez hvězd obklopovala park, dům i jezírko černým tichem a nehybným vzduchem padaly jemně a poklidně dešťové kapky. Veraguth rozsvítil v obývací jizbě a posadil se k psacímu stolu. Touha po spánku se opět dočista vytratila. Vzal dopisní papír a psal Ottovi Burkhardtovi. Otevřeným oknem přilétaly malé noční můry a moli. Psal: „Milý příteli! Možná ode mne teď ani žádný dopis nečekáš. Ale když už píšu, čekáš víc, než mohu dát. Čekáš, že už mám jasno a že škodlivou mašinerii svého života vidím v tak čistém řezu, jak ji zjevně vidíš Ty. To ale ještě bohužel nenastalo. Blýskání na časy se od doby, kdy jsme o tom spolu hovořili, sice už ve mně ohlásilo a leckdy zírám na pěkně trapná odhalení; ale jasný den z toho přece jen ještě není. Co tedy později udělám či dopustím, to říci nemohu. Ale cesta je jistá! Pojedu s Tebou do Indie, prosím, obstarej mi místo na lodi, jakmile budeš znát termín. Do konce léta to nejde, ale na podzim čím dřív, tím líp. Ten obraz s rybami, co jsi tu viděl, bych Ti rád věnoval, ale raději bych, kdyby zůstal v Evropě. Kam ho mám poslat? (99) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279471
Tady je všechno jako vždycky. Albert si hraje na světáka a jeden k druhému se chováme s obrovskou úctou jako vyslanci dvou nepřátelských mocností. Než odcestujeme, čekám Tě ještě jednou na Rosshalde. Musím Ti ukázat jeden obraz, který v těchto dnech dokončím. Věc je to dobrá a byla by pěknou závěrečnou tečkou pro případ, že by mě tam u vás sežrali krokodýli, což bych si zrovna nijak moc nepřál, vzdor všemu. Musím do postele, i když nespím. Dnes jsem stál před stojanem devět hodin. Tvůj Johann.“ Dopis opatřil adresou a odložil jej do předsíně, aby ho Robert nazítří odnesl na poštu. Když malíř vystrčil před spaním hlavu z okna, teprve si uvědomil šumění deště, čehož si u psacího stolu nevšiml. Déšť se snášel měkkými provazci ze tmy, a on mu ještě dlouho z lůžka naslouchal, jak padá a řine se a v drobných zvučících přívalech sklouzává ze zmáčeného listí na žíznivou zemi.
(100) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279471
Kapitola desátá
„S Pierrem je hrozná nuda,“ řekl Albert matce, když šli zahradou osvěženou deštěm prořezat růže. „Celou dobu, co jsem tady, si mě nijak moc nevšímá, ale včera se s ním nedalo počít naprosto nic! Nedávno, když jsem mu říkal, že si spolu jednou vyjedeme vozem, byl nadšení samo. A včera se mu sotva chtělo, málem jsem se ho musel doprošovat. Nebylo to pro mě žádné zvláštní potěšení, protože jsem si nesměl vzít oba koně, vlastně jsem jel jedině kvůli němu.“ „Copak se při jízdě nechoval způsobně?“ otázala se paní Veraguthová. „Ale ano, způsobný byl, jenomže tak nudný! Občas má v sobě přímo jakousi blazeovanost, ten kluk. Cokoli jsem navrhl a ukazoval mu či nabízel, nestálo mu ani za pouhopouhé ano ano anebo úsměv, nechtěl sedět na kozlíku, nechtěl se učit kočírovat, ani meruňky jíst nechtěl. Úplně jako nějaké zhýčkané princátko. Bylo to k vzteku, a říkám ti to proto, že vzít ho s sebou podruhé se mi nebude chtít.“ Matka se zastavila a zkoumavě si ho prohlížela; musela se jeho rozrušení smát a s uspokojením se mu dívala do sršících očí. „Ty můj velký hochu,“ řekla chlácholivě, „musíš s ním mít trpělivost. Možná mu nebylo docela dobře, ani dnes ráno skoro nic nejedl. To se občas stává u všech dětí, i s tebou to tak bylo. Slabý žaludeční katar (101) Ukázka elektronické knihy