98
/
KDYBY měli pohřeb žehem… KDYBYCH znal hrnčíře, který by byl ochoten… Pak bych jejich popel nechal vmíchat do hlíny, ze které by vznikla váza velmi podobná té, co mi stojí na stole. A tu vázu bych používal při zvláštních příležitostech, při kterých mě mrzí, že tam za večera jako tento nejsou rodiče, jaké jsem nikdy neměl. A ti nevidí, že se mám moc pěkně a mám úžasné kamarády a právě tenhle život a jejich společnost že si užívám. Jenže to, co jsem vám pověděl, bohužel není přesné a celé to rámuje slůvko KDYBY. Ale i tak. Touha, aby to bylo jinak, opravdová je. Opravdová je i tahle váza hnědá jako hlína, váza s drsným povrchem. Mám ji z vetešnictví a navrátil jsem jí smysl tím, že jsem si do ní promítl nesplněné sny. Opravdové jsou i slunečnice. Když jsem pokácel všechny své uschlé borovice, zůstala mi jen pustá paseka. A ejhle: vyrostly na ní slunečnice, samy od sebe…, aby svou krásou tomu zmaru požehnaly. Prodavač mi tu vázu dal, protože ji považoval za tak ošklivou, že už by mu tam ležela napořád. A slunečnice vyrostly, i když je nikdo nevysadil. Takže vlastně můžu říct, že váza i slunečnice jsou zároveň bezcenné i drahocenné, tedy pro mě. Pravda zabalená do vyprávění o tom, co bych si přál, utvářeného touhou mé představivosti po něčem, co možná mohlo být.“ Teď tedy o večírku nazvaném Ukaž a vyprávěj víte to podstatné. Měl pozoruhodný úspěch: bylo v něm poučení, smích a taky trochu slz.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279382
/
99
Ale ještě jeden aspekt. Totiž projev zákona nezamýšlených následků. Když jsem se minulý týden rozhodl pozvat kamarády na večeři a srovnat se s tím jejich „co máme přinést?“, sedl jsem a rezignovaně napsal na svůj web, že to nejspíš nebude jednoduché. A pak jsem kamarádům ze slušnosti tuhle svou úvahu poslal. S tak odmítavou reakcí jsem nepočítal. Plán na večírek v duchu Ukaž a vyprávěj bylo třeba trochu předělat. Protože: Přátelé tvrdili, že jsem je zaskočil a znervóznil. Přišlo jim, že na ně tlačím, aby se předvedli s něčím mimořádným. Trápil je ten můj příslib, že to pak dám na web, a nebyla jim příjemná představa, co všechno o nich možná napíšu, co na ně prozradím. Jeden pár mi napsal, že zvažují, že by tentokrát zůstali doma. „Co kdybysme jen pojedli a popili a pak se vydali domů?“ Co s tím? Teď tedy víte, proč jsem o přátelích nepsal nijak osobně a jenom jsem se zmínil o těch pěkných věcech, co donesli. Přece jsem jim slíbil, že se hlavně zaměřím na to, co ukázali a o čem vyprávěli, ale neprozradím jména ani nic konkrétního o nich. Byl to slib. A oni opravdu přijeli a já to sepsal. Teď už víte, že přinesli to, v co jsem doufal, tedy předměty ze svého bohatého života, věci, o kterých jsem nevěděl a nikdy o nich s nimi nemluvil. Omluvil jsem se, že jsem je nevědomky tlačil do kouta.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279382
/
100
A zároveň se omlouvám za e-mail zaslaný jednomu blízkému kamarádovi, který nechtěl přijít a ukazovat a vyprávět. Napsal jsem mu: Tak hele, přece po Tobě nežádám, abys spatra přednesl projev na veřejnosti. Nikdo po Tobě nechce proslov v latině. Nebudeš muset skládat veřejnou zkoušku z algebry. Neucházíš se o zaměstnání. Nebude se zpívat karaoke. A nebudeš se muset svlékat…, o nic lechtivého nepůjde. No tak, hlavu vzhůru! Mé pozvání ber jako kompliment a taky příležitost pro změnu jen tak netlachat, ale mluvit o vážných věcech. Nijak to nekomplikuj. Kamarád, který tě obdivuje a váží si tě, nabízí možnost, jak naše přátelství prohloubit. O nic víc nejde. Zvládneš to. Nezklameš mě, viď že ne? Kromě toho si během příprav zajímavě popovídáš s kamarády a i oni se o tobě třeba dozvědí něco nového. A naopak. A i tebe možná příjemně překvapí, co se rozhodneš z té své pokladnice vyštrachat a zveřejnit. Takže do toho. Je to příklad toho, že se zabýváme nicotnostmi, i když má svět starostí nad hlavu? Ani náhodou. Představ si, jaké bohatství ti možná uniklo ve zlatém dole, jímž jsou myšlenky a duše přátel. Představ si, o co úžasného ses možná připravil, protože se stydíš, je ti trapně nebo jsi moc zdvořilý, aby ses zeptal.
Ukázka elektronické knihy