kdysi v případě Balaama, o němž bude ještě řeč –, že si Bůh zvolí proroka mimo řady svého lidu, aby mluvil jeho jménem. Svatost církve nemá původ v jejích údech, je účastí na Boží svatosti, kterou kolem sebe šíří Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení, nabízené ve svátosti, jejíž ustanovení oslavujeme na Zelený čtvrtek. Obtíže, zkoušky, nedorozumění a selhání, které nám ztěžují každodenní život, mohou být z lidského hlediska posuzovány jako institucionální disfunkce, okořeněné nejrůznějšími osobními nedostatky. Ano, proč ne? Tento názor je částečně pravdivý a stojí za to se nad tím zamyslet, abychom vyřešili vyvstalé problémy. Přesto je takový pohled nedostačující. Naše zkoušky je třeba pojímat především jako duchovní krize, které odhalují, co v našem jednání neodpovídá důstojnosti Božích synů, tedy nás samotných. Nebo jako duchovní krize, které prozrazují, co schází světu, k němuž náležíme a z něhož nevyhnutelně přejímáme některé postoje, světu, který na nás nespravedlivě doléhá svou tíhou. Člověk pak sejde z cesty, protože jako adoptivní Boží syn na to nestačí. Nebo schází z cesty svět, protože se odvrací od volání Boha, který chce jeho štěstí. Nicméně právě do tohoto světa přichází Bůh lidi spasit. Kde je řešení? Ve svátostech a nikde jinde: v krvi a vodě, které vytryskly z Ježíšova probodeného boku; v jeho těle a krvi daných za pokrm; v rozhřešení udělovaném skrze službu kněze; ve společenství, které tím vzniká, umožňujícím vzájemnou podporu. K těmto všeobecným pravdám se hlásíme poměrně snadno, ovšem uvádět je do praxe v běžném životě, to je něco jiného. Klíč ke skutečně křesťanskému životu tkví v tom, že se navzájem považujeme za hříšníky žíznící po spáse, za choré hledající lékaře, za služebníky nesoucí v hliněných nádobách masti schopné vyléčit každou ránu. Pokud na sebe budeme hledět tímto pohledem, pak nedorozumění, pnutí, konflikty, ba i chyby přetrvají; budou však znamením, že se všichni nasazujeme v tom jediném boji, který stojí za to podstoupit: v boji synů Světla proti knížeti tohoto světa. K boji s ním potřebujeme samozřejmě Boha, ale také jedni druhé. Z této perspektivy
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279054
101
přestávají být naše bratrské vztahy i přátelství vzájemnou konfrontací a nabývají povahy společného hledání Boha. Světlo evangelia není určeno k tomu, abychom je postavili pod nádobu. Jsou snad naše každodenní hříchy, neobratnosti nás všech, vážné hříchy některých z nás schopny toto Světlo zastínit? Člověče malověrný… Ne! Světlo přichází shůry. Není nám dáno k tomu, abychom se s ním plížili kolem zdí. Čím pokorněji je poneseme, tím lépe, víme přece, že nepochází z nás. Nesme ho tím statečněji, že ve hře není jen a především přežití církve, a tudíž křesťanů ve společnosti, vždyť Kristus nás varoval, že nastanou těžká období, pronásledování a odpadlictví. I naši současníci potřebují toto Světlo. Bloudí, ztrácejí se a propadají panice. Evangelium většinou odmítají, přitom je ale nikdy nepotřebovali tolik jako dnes. Nyní mám tedy v úmyslu osvítit teologickým paprskem vztahy církve a světa.
Tři světy
V Janově evangeliu označuje pojem „svět“ v podstatě tři skutečnosti nebo tři aspekty jedné skutečnosti.1 Za prvé stvořený svět: „Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět“ (17,5). „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (17,24). Slovo „svět“ za druhé označuje společenství lidí, kteří odmítají uvěřit v Kristovo poselství, kteří jsou věrni „knížeti tohoto světa“ (12,31 atd.), kteří budou souzeni Přímluvcem, jenž je usvědčí z hříchu, protože neuznali Syna člověka a neuvěřili v něho (1,10; 16,7–11). Judaismus, podobně jako my, přijal toto negativní zabarvení. Konečně a za třetí, některé Janovy texty vidí tento svět v nadpřirozeném světle. Svět, který Bůh miluje, poznal Krista podle znamení,
1
Na následujících řádcích přebírám některé části z článku vydaného v časopise Nova et Vetera č. 3/2017.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS279054
která konal, a uvěřil v něho: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (3,16). Kristus, spasitel světa (4,42), jej nepřichází soudit, ale spasit (3,17).2 Svět je přirozená skutečnost,3 v níž člověk zaujímá výjimečné a duchovní místo. Svět, to jsou také ti, kteří zaujímají takzvaně světské postoje, uzavírají se zvěstování spásy a obracejí se k němu zády. Konečně svět jsou lidské bytosti hledající spásu, pravdu a štěstí. Pocházíme ze země i z nebe, rodíme se na zemi, abychom dospěli do nebe. Dorazili, dospěli k němu, myšleno ve smyslu nikoli morálním, ale spíš námořním: vyplout na hlubinu… Přirozený svět, svět uzavřený Kristu, svět otevřený Kristu. Možná že se ve skutečnosti nejedná o tři světy, ale o tři projevy Bohem stvořeného světa: přirozený svět, který se nabízí poznání tak, jak přirozeně je; tentýž svět, který se projevuje vzpurností a hluchotou k hlasu svého Stvořitele; a konečně ten svět, který je předurčen ke spáse, již nabízí Vykupitel. Křesťané se rozcházejí v té míře, v jaké se podílejí na světě uzavřeném dobré zvěsti. Jedna pravdivá, ovšem poněkud žertovná historka možná zasáhne srdce těch, které by mohly unavit teologické úvahy. Před několika měsíci jsem jel s naším bratrem celerářem (ekonomem kláštera) do Paříže, abych vyřídil některé ekonomické záležitosti. On se narodil v Brně, já v Chamalières a oba máme dvojí občanství. I přes náš mnišský hábit jsme měli na hlavách tři pomyslné čepice: Jednu modro-bílo-červenou, neboť vlajky obou našich zemí spojují různým způsobem tyto tři barvy; druhou bílo-žlutou: jsme členy katolické církve a poslušni pokynů Svatého stolce; a třetí černou, neboť jsme někdy syny ďáblovými. Na začátku dne, o němž jsme
2
Viz Jeruzalémská bible, pozn. g k Jan 1,10, fr. vydání z roku 1998.
3
Michel Henry rozvíjí tyto rozdíly z fenomenologického pohledu. Viz C’est moi la vérité, pour une philosophie du christianisme, kap. 1, La vérité du monde, Paris 1996, s. 21–31.
Ukázka elektronické knihy
102