OSMÁ KAPITOLA „Pan Robbins na zítřek slibuje dobré počasí,“ pronesla Beth. Seděla u jídelního stolu a slyšela ho vejít. Vždycky byla ráda u stolu první, aby se zorientovala v umístění talířů, mís, sklenic a příborů. „Můj sluha se dal na předpovídání počasí?“ zeptal se Ren, zatímco si sedal. Jeho židle zavrzala. „Ano, zvládá to díky svým kotníkům.“ „Kotníkům?“ „Bolí ho, když je před deštěm.“ „A teď ho tedy nebolí?“ „Ne.“ „Samozřejmě oceňuji, když jsem informován o nových trendech v meteorologii, ale vzpomínám si na to, že jsi téma anglického počasí označila za poněkud nudné. Začalo tě přece jen zajímat?“ „Ano. Rozhodla jsem se, že si uděláme piknik.“ „Ty jsi co?“ Slyšela těžký kovový zvuk, jako kdyby upustil nůž nebo vidličku. „Je teprve duben.“ „Zítra má být mimořádné teplo.“ „A to víš od Robbinse? Jeho zápěstí dokážou předpovídat přesnou teplotu?“ „Ne. Dnes bylo teplo a on říká, že pěkné počasí by mělo být i nadále,“ odpověděla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278856
SVATEBNÍ CESTA DO LONDÝNA
„A kde má být ten piknik?“ „Robbins navrhuje St George’s.“ „Můj sluha má na můj život zjevně mnohem větší vliv než obvykle. A proč ten náhlý zájem o pobyt v přírodě?“ Beth se kousla do rtu. V břiše pocítila nervózní sevření. Dostala ten nápad, když si na chvíli lehla před tím, než se oblékla na večeři. V tu chvíli jí to připadlo jako skvělý nápad. Teď už si nebyla tak jistá. Nechtěla pokazit atmosféru navrhováním něčeho, co by se mu nelíbilo. Jejich žertování bylo příjemné – víc než příjemné, dávalo jí to soustavné vědomí sebe samé, zbystřovaly se jí tím smysly a měla pocit, že všechno kolem ní, každý zvuk, každá vůně a každá struktura, jsou náhle výraznější. Tyto vjemy pro ni byly příjemné, ale také nové a odlišné od všeho, co dosud znala. Měla také pocit jakési křehkosti toho všeho. Vzpomínala si na to, jak jednou balancovala na osekaném kmeni poraženého stromu. Stála vzpřímeně, zdánlivě v dokonalé rovnováze, za moment už ale ležela v trávě. Uchopila prsty jemný lněný ubrus a mnula ho. On čeká na odpověď, uvědomila si, a jistě nechce slyšet žádné vytáčky. „Když jsem se tě zeptala na Hyde Park, řekl jsi, že je to tam pěkné. O divadle jsi mi řekl, že je příjemné, a když jsem se tě zeptala na balet, označil jsi jej za přiměřený,“ odpověděla. „Je snad něco špatného na tom, když je něco příjemné, pěkné a přiměřené?“ „Ano, protože tu zřejmě není nic, co by bylo báječné.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278856
ELEANOR WEBSTEROVÁ
„A piknik bude báječný?“ zeptal se. „To nevím, ale doufám, že ano. Vím, kdy pokládáš věci za báječné. Vzpomínám si, jak jsem ti záviděla tvůj svět plný barev a krásy. Tehdy jsi nemluvil tak pomalu a zajímalo tě všechno.“ Slyšela, jak se nadechl, a cítila, jako by se něco v atmosféře rozbilo. Jako by znovu spadla tváří do trávy. „Ten člověk už není,“ odpověděl. „Nemůžeš se honit za duchem.“ Nemluvil pomalu, ale razil ze sebe krátké slabiky, jako kovář bušící do podkovy. Polkla a znovu uchopila ubrus. Dotkla se vidličky a přitlačila ruku k jejím bodcům, aby se mohla soustředit na bolest, kterou jí to působilo. „Já bych ale ráda poznala Londýn, přinejmenším některé jeho části. Ne ty rušné, ale spíš park, krásné domy, třeba i obchody. A v tom mi můžeš opravdu pomoci jen ty. Umíš mi všechno popsat lépe než kdokoli jiný.“ „Popsat?“ „Ano, vždycky jsi to dělal.“ „Už nemaluji,“ odvětil. „To od tebe ani nechci. Ale toto je můj první a možná jediný výlet do Londýna a jsem odkázaná na Allieiny popisy na sebe namačkaných domů a širokých ulic. Chtěla bych, abys mi Londýn popsal ty, podobně jako jsi mi popisoval Graham Hill a Allington.“ „A kdybych už měl jiný plán?“ „Tvůj sluha neví o tom, že bys měl nějaké závazky.“ „Pane Bože, zase Robbins. Nezpravuji svého sluhu o všech svých plánech.“ 100 Ukázka elektronické knihy