„Vkládáš víc nadějí do hor?“ „Jo. Mám rád výhledy.“ „A taky ode dneška budeme přespávat na obsluhovaných chatách.“ „Tahle představa se mi líbí. Mám rád číšníky. Odjakživa. Je to fantastický vynález.“ „Bude to fajn.“ „Bude to fajn.“ „Zazpíváme si Šťastného tuláka?“ „Všeho moc škodí!“ Přestoupili jsme z vlaku na autobus, jehož jízdní řád se řídí ak tuálním ročním obdobím a zjevně se změnil asi tak v době našeho přestupu, přebalili jsme a převlékli se, ačkoli na palubě autobusu je ještě méně místa než ve vlaku, nicméně se v něm nachází pár spřízněných duší, jelikož se jedná o autobus do Jotunheimenu, a já si říkám, jen ať tenhle den klidně ukáže civilizaci z její nejprotivnější stránky. Před příjezdem do hor bude příjemné si představovat, že tohle všechno teď opustíme. Od zítřka už žádné nepředvídatelné změny jízdních řádů a žádná logistika. Od zítřka už žádný hustý les. Od zítřka už jenom my a hory. A teď jsme v cíli. Tohle je Jotunheimen. Horský masiv o rozloze tří a půl tisíc kilometrů čtverečních, kterému jméno „domov obrů“ dal básník Aasmund Olavsson Vinje. Tady se nacházejí nejvyšší hory severní Evropy. Tady se nachází první značená turistická stezka v Norsku. Tady se nachází krajina, v níž se dospělí muži cítí nepatrní. A tady, hned vedle nás, se nachází Besseggen, cíl jedné z nejoblíbenějších horských túr v Norsku. Každoročně ho zdolá šedesát tisíc lidí. Při zmínce o přechodu tohohle hřebenu zkušení horalé obracejí oči v sloup a pronášejí výroky o davech. Tuhle túru přitom řada internetových stránek věnovaných norským horám označuje za povinnou pro všechny Nory. Tuhle túru přitom absolvovali všichni vaši známí. Tady se nachází hřeben, který mě spasí. Hřeben, který inspiroval Henrika Ibsena k barvitému
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278679
vyprávění Peera Gynta o jízdě na sobu. Ten mohutný hřeben se tyčí právě tady. Nebo to aspoň všichni tvrdí. A my jim to nejspíš budeme muset věřit. Protože přes hustou mlhu není vidět ani ň. A kdyby vás to zajímalo, tak samozřejmě taky prší.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278679
SPOLEČNÁ VEČEŘE VE SPODNÍM PRÁDLE
Naskýtá se nám první možnost otestovat pravdivost tvrzení, že na horských chatách panuje bujará atmosféra a že velké chaty připomínají hotely. Dneska večer se totiž ubytujeme v Gjendes heimu, kde přespává spousta lidí před přechodem Besseggenu či po něm. Gjendesheim je nejnavštěvovanější horská chata v Norsku, má přes sto osmdesát lůžek a s dvaceti tisíci noclehy ročně vévodí všem statistikám. Jen co vstoupíte dovnitř, připomene vám tady hotel řada věcí. Například jsou tu lidé. A elektřina. Už jen to je po včerejšku obrovský posun směrem k hotelovému standardu. Navíc tu mají recepci a restauraci. Ovšem tím podobnost s hotelem v zásadě končí. Jinak se tohle ubytování pro bezmála dvě stovky hostů maximálně snaží podobat primitivní chatce. Všechno, co se dá vyrobit ze dřeva, je vyrobené ze dřeva. Postele jsou malé a sprch pomálu. Na chodbě se válí hromady pohorek a celá budova páchne potem a mokrým oblečením. Na recepčním pultu leží vytištěná předpověď počasí na dnešek a zítřek. Vypadá to bledě. Místní zaměstnanci patří k těm, jimž outdoorové oblečení sluší. Samozřejmě na sobě mají outdoorové oblečení. Jsou mladí a přívětiví a hledí životu s důvěrou vstříc a na to, že pracují v dřevěné boudě, vlastně vypadají až příliš stylově. Hodili by se spíš jako dobrovolníci na hudební festival. Až se chata na podzim pro návštěvníky uzavře, nepřekvapilo by mě, kdyby celá partička z Gjendesheimu odjela do Austrálie za prací v plážovém baru.
104
Ukázka elektronické knihy