Vladimíru Anatoljeviči to nevadilo. Stačily mu peníze z pronájmů, asi by se vůbec nezlobil, kdybych už klub nikdy neotevřela. Zjistil, že pronájmy jsou mnohem výhodnější, než něco provozovat. A on peníze potřeboval. Nejen na náročný život, který jsme vedli, ale také na úvěr, který splácel. Ovšem v rekonstrukci podniku mi ani nebránil. I když mu šlo v první řadě o peníze i jemu scházel někdejší lesk a sláva podniku, scházely mu večery plné zábavy a hlavně postrádal bohaté klienty s naditými peněženkami nebo zlatými platebními kartami. I když se vydatně proléval tvrdým alkoholem, přesto ani jemu neušla změněná realita a byl srozuměn s tím, že dřívější náplň našeho klubu odnesl čas. Prostituce se stala snad nejdostupnějším řemeslem. Byla k mání v různých podnicích, člověk si mohl dívku nechat přivézt některou z eskortních služeb, tímto způsobem se živily i mnohé ženy v domácnosti a také samozřejmě nechyběly pouliční šlapky. Výběr byl nebývalé široký a bohatý, což si ostatně můj manžel velmi často ověřoval, neboť začal tyto služby také vyhledávat. A nezapomněl mi o tom pokaždé s velkou škodolibostí barvitě vyprávět. Po nějaké době jsme opět otevřeli, zahájili provoz jednoho z prvních gay klubů. Nemuseli jsme dělat žádnou velkou reklamu, mezi gayi fungují spolehlivé informační kanály, takže se zpráva o novém zaměření našeho podniku rychle rozšířila a kluci i pánové v letech si k nám velmi rychle vyšlapali cestu. K tomu se na mě začaly obracet dívky, které předtím u nás pracovaly, zda bych pro ně něco neměla. Stěžovaly si na hrozné zacházení a podmínky v nových podnicích, s láskou vzpomínaly na doby pod mým velením. Bylo mi jich líto, a tak jsem vytvořila ještě takový menší podnik, který fungoval podle dřívějších pravidel, i když to zdaleka nebylo tak velkolepé. Gayové a prostitutky spolu neměli žádné konflikty, docela si spolu rozuměli a pro některé klienty to bylo atrak-
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278477
tivní, když si mohli vybrat, kterým směrem se tu noc vydají. Ano, i tací se našli. Hostů bylo dost. Skoro to vypadalo, že se vrátila někdejší sláva. Byť na výlučnost už jsme aspirovat nemohli. Doba byla rychlá, pořád se něco měnilo a také k nám směřovalo stále více cizinců. Mezi klienty se objevovali stále více Albánci. Ti k nám chodili už dříve, vědělo se, že mnozí z nich jsou distributory drog, ovšem časem se mezi nimi vyprofilovala jakási elita, která už sama nepracovala a jen organizovala ostatní. Objevil se i Albánec, s nímž jsem se kdysi před lety sblížila a o němž jsem se už zmínila. Byl potěšený, že mě zase vidí, byl ke mně velmi laskavý, ohleduplný, pořád mě vyhledával. Asi by mu udělalo radost, kdybychom se zase sblížili, ale já o něco takového nestála. Po všech předchozích zkušenostech jsem byla velmi obezřetná. Nechtěla jsem nikoho přivést do nebezpečí. Ovšem pak došlo k jedné události, která mnou naprosto otřásla. Povídala jsem si u baru s jedním klientem, také Albáncem, byl vtipný, smáli jsme se, prostě obyčejný nezávazný rozhovor, jakých člověk v podobném prostředí vede spousty. Ani jsem nezaregistrovala, že se objevil můj dávný známý. Ovšem nepřipojil se k nám a zřejmě se mu nelíbilo, že jeho krajan ho po mém boku zastoupil, najednou ho popadl za svetr, odtáhl do chodby a poté se ozval výstřel. Letěla jsem tam, můj dávný známý mi sice zastoupil cestu, ale já přes jeho rameno přesto viděla, jak nějací lidé vlečou ven nehybné tělo. Podle svetru jsem poznala, o koho se jedná. Dostala jsem hysterický záchvat, vytočila číslo policie, ta přijela a usoudila, že jedna pomatená ženská si plete dojmy s pojmy, že zřejmě měla pod vlivem drog nebo alkoholu nějaké přeludy. Všechno totiž bylo v pořádku, mrtvola nikde, krev nikde, žádné stopy, všichni z party mého známého se jen smáli a nikdo moje tvrzení nepotvrdil. Zastřeleného Albánce
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278477
nikdo nikdy nehledal, nepostrádal, nikdo se o něm nezmínil. Skoro se mi chce věřit, že jsem opravdu měla halucinace, jen kdybych si nebyla jistá, že v té době už jsem se drog ani nedotkla, alkohol jsem také nepila. Navíc jsem večer našla na svých bílých kozačkách červenou skvrnu a barva to nebyla. Ale nemělo smysl s tím jít za policií. Když neexistovala mrtvola, těžko bych prokazovala její souvislost s mojí skvrnou na botách.
Během dvou měsíců se náš gay klub dostal na takovou úroveň, jakou jsme měli kdysi na začátku. Bylo plno, tržby vynikající, navíc nás objevili i filmaři. Jeden z filmů, které se u nás točily, se jmenoval Rána z milosti, do kin přišel v roce 2005, režisérem byl Jiří Svoboda. Šlo o detektivní příběh, ve kterém policejního ředitele představoval Milan Kňažko, hrál tam také Vladimír Dlouhý, Marek Vašut, Marta Vančurová a spousta dalších známých herců. Další film se jmenoval Vítězství a natočil ho ve stejném roce Viktor Polesný s Oldřichem Navrátilem, Janem Skopečkem a Zdeňkem Duškem v hlavních rolích. I tohle byl kriminální příběh, v němž šlo o podnikání, drahé kameny a dívku z nočního podniku. Hrála jsem tam i já, a to sama sebe, bordelmamá. Faktem je, že jsem při filmování měla výhrady, hlavně k mluvě protagonistů, bylo vidět, že tvůrci s podsvětím měli málo společného. Ale vzali moje připomínky na vědomí a společně jsme některé repliky upravili nebo předělali.
Dostala jsem se do stádia, že jsem se přestala o svůj život bát. Ne snad, že by mi na něm nezáleželo, naopak, jsem na světě ráda a už kvůli své dceři bych si nikdy nic neudělala. Ale já se přestala bát, že by manžel mohl něco udělat mně.
99 Ukázka elektronické knihy