Co většinou pracuju, popsal jsem už vlastně hleděním z toho okna. Je to pořád dokola. A zbývá mi ještě čas zajít totéž udělat k vinotéce. Před námi je víkend a vidím, že Ká dochází sirup k pití. Stavím tedy tu skoro prázdnou láhev mezi dveře, abych, až se vrátím, si vzpomněl, že jsem ji chtěl cestou koupit. U vinotéky sedám na konci práce a zapisuju cosi, protože věci do knihy mě napadají jedině když nad ní přímo nesedím. Teď přichází V. „Nazdar. Sedni si a pomoz mi dejchat.“ „Píšeš poslední vůli?“ „Ty vole, tu už mám dávno napsanou.“ „Jo, člověk není nikdy dost připravenej.“ „Krchovy se jen hemží lidma, co si mysleli, že tady budou navždycky.“ Amen.
JE NEDĚLE A ODEHRÁVÁ SE, tentokrát v kompletním složení, nedělní pozdnější oběd. „Hele víš ty, co je vůbec dneska za den?“ „Neděle.“ „A kromě toho?“ „Co? Nějakej svátek, nebo co?“ „A ne jen tak ledajakej. Dneska je Den otců! Já jsem se na něj celej rok těšil a teď jsem zvědavej, co mi dáš za dárek.“ „Co? Mně to nikdo neřekl!“ „Musíš ty nám říkat, že ti máme koupit k něčemu dárek?“ „Hele a cos ty mi koupil ke Dni dětí?“ „Už nejsi dávno dítě. Seš snad dítě?“ „Koupili jsme ti knížku,“ říká I., protože je jasný, že já to už nevím. „No ale cos mi koupil jenom ty!“ „To ti máme oba zvlášť kupovat dárky?“ „No hele, kdybys měl dvě děti, taky bys chtěl, aby ti obě něco daly, ne aby ti něco dalo jen jedno a druhý se na tebe vykašlalo.“ „Takhle se na mě vykašlalo jediný dítě.“ Kvetou už takřka všecky keře. Zpestřeme si to jakýmsi pomyslným závodem. Regent zvítězil na celý čáře, všude má po odkvětu, zaschlý okvětní lístky, pokud to jsou ony, odpadávají a odhalujou drobný kuličky. Druhá pozice je vyrovnaná, Johanniter a Cabernet Cortis. Závěr startovního pole pak připadá Dornfelderu a Lau96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278476
rotu, tihleti prostě jsou o kolo zpátky. U vinotéky je jasným šampiónem a vítězem Cabernet Dorsa stylem start-cíl, v závěsu za ním Cerason a pak už přesně nevím, protože tu nemůžu být pořád. Klání bylo napnutý do poslední chvíle, počasí nebylo závodnímu poli nakloněno. Vůbec, od doby, co pěstuju víno, mám pocit, že když potřebuju nějaký počasí, je přesně opačný. Vyžaduje to jejich opylení kromě tepla i pokud možno sucho, jinak květenství sprchávají, o čemž už byla řeč. Navíc se v tomhle období kdesi zakládá na květenství příští, a je zas třeba k tomu taky hodně tepla a slunce. Ovšem přílišný horko a sucho tomu kvetení taky škodí, ksakru. Je to kvetení prý nejkritičtější vegetační fází, to když zbabráme, přijdeme o úrodu v samotným zárodku. Od úmyslu zastoupit přírodu a opylit ty Regenty jsem upustil, nejen, nazval jsem to naprostou kravinou. Jak jsem se dočetl, réva má svůj vlastní systém opylení, že k tomu hmyz vlastně nepotřebuje, což je praktický, protože co já čtu, jde to s těma včelama taky z kopce, to je pořád s nima něco, se vším v přírodě je pořád něco. Mýma laickýma očima to vypadá tak, že pytel s tím pylem se nějak roztrhne a rozpráší na bliznu, pylový zrnko v tom sekretu tam nabobtná a láčka, nějaká, proroste tou bliznou k vajíčku. Kdo tu spatřuje nějakou analogii s lidským početím, má samozřejmě pravdu. Odpoledne se jdu nějak zúčastnit zas rodinnýho života. „Já jsem ti složila k tomu tvýmu dni písničku.“ Ká. Bere si kytaru, drnká přes prázdný struny, který od loňský instalace oken jsou ještě opatlaný montážní pěnou, která se tam dostala jakýmsi záhadným způsobem. Na jejím zvuku se to kupodivu nijak negativně neprojevuje, není vyloučeno, že i naopak, taková je to kytara. Je to samozřejmě silně dehonestující kousek, mám prý červenou hlavu a puntíky na ní, vyzáblý lýtka, břicho jak propíchlej pytel, a tak dál. To její zpívání, který mě nelítostně konfrontuje se všema mýma skutečnejma či domnělejma i zcela vykonstruovanejma nedostatkama, lze zarazit jen s obtížema. Musím stočit víno, vezmu rovnou tři demižony, ať je týden pokoj. I. spolu s Ká připravujou pečenýho králíka, krájí se naň slanina, cibule, paprika. Tuto drobnou výpomoc nám Ká neposkytuje z přesvědčení a vychování, tím si jen vydělává na počítač. Algebra je to jednoduchá, kolik času dělá něco prospěšnýho, tolik ho může strávit na počítači, samozřejmě navíc, nad kvótu danou svým školním prospěchem a naším grafem. Čert ví, jak mnoho je to výchovný. Vyjadřuje ten náš graf závislost objemu počítačovýho času na týdenním studijním průměru. Vypracovat takovou věc není úplně hračka, aby byl realizovatelnej 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS278476
a měl nějakou motivační funkci. Na minulý dovolený jsme nad tím strávili jeden plodnej večer u piva. Papír s těma náčrtkama, to bylo něco jako list z Leonardovejch deníků. Taky jsme tomu druhej den vůbec nerozuměli. Mimochodem, v restauraci lze proměnit ve velkou zábavu spoustu věcí, který by se jinde zdály nudný. Nebaví vás něco? Jděte s tím do hospody! Onehdy jsme v takovým podniku dvě hodiny skládali nactiutrhačnej dopis jistýmu mincovnímu obchodu a haněli jeho cetky. Opakuju: skvělá zábava. Kdo si myslí, že je to dobrá metoda, ušetřím mu ten večer a graf popíšu. Funguje ta věcička tak, že na jedný straně jí zadám ten týdenní průměr a na druhý straně mi vypadne, kolik hodin denně smí dotyčnej žák prosedět u počítače. Ta červená křivka na grafu, to je exponenciála, což já ale nevím, protože matematika je mi vskutku odlehlou vědou, to mi říká I., a stejně jsem to nepochopil. Zkoušel jsem napřed křivku lineární, ale pak jsem zjistil, že když ji uprostřed chytnu a prohnu ji jak tětivu směrem k jedničce, čili k tomu průměru rovnajícímu se přesný jedničce celý nula, posílím právě tu motivační složku. Je to ještě jasný? Tý přesný jedničce odpovídají na druhý ose přesný dvě a půl hodiny dřepění u toho počítače. Z tý jednotky jde ta zákeřná naše křivka tak strmě dolů, že každá desetinka prospěchu hraje citelnou roli, průměr jedna celá jedna už je o celejch patnáct minut dolů. Jedna celá pět, opravdu to píšu radši slovama, protože čísla nemám rád, snad takto bude ta matika záživnější, to už je jen hodina a půl. Jak oblouk pokračuje a začíná se ohýbat k nule, čas už se nezkracuje tak dramaticky, protože když se některej týden nebude dařit, co bychom si tu s ní pořád počali. Dvojka je hodina, trojka půlhodina, atakdál, pětka pak pět minut, považujete to za nepředstavitelný? Já ne, protože moje obrazotvornost nechala tu čáru ťápnout do přesný nuly na šestce. Tím je i při pětce zaručená nějaká ta minutáž. Tolik moje gymnaziální matematika. Mimochodem, ty šmejdy s mincema bych opravdu tvrdě zakázal. Chtěl bych je tu rád i naplno jmenovat, ale to už abych si sháněl právníka. Vskutku, Karel IV. se právě teď určitě obrací v hrobě, když se vidí na tý medaili, nabízený za necelý dvě stovky i s náramkovýma hodinkama k tomu a vyrobený údajně rukou mistra, nejspíš nějakýho šikovnýho Vietnamce. Ta jeho limitovaná exkluzivní ražba bude sběratelsky cenná nejdřív za milión let, na což kašlu. To už budou na Zemi zas jen láčkovci. Tři demižony, to je jednadvacet lahví. A jednadvacet špuntů, seříznutejch, který dostanu do hrdla bez odporu a bez zátkovačky. Však je to jen na pár dní. Neseříznutejch špuntů vlastníme celej pytel z doby, kdy jsme si kupovali víno v lahvích. Nakonec vidím, že dva ořezaný špunty se mi nedostávají, tedy je nožem na prkýn98 Ukázka elektronické knihy