kamkoli, ho všude a vždy dostihne, ně na čas ja k těbe, Gore zločastnoje, privjazalosja, choš do smerti s toboju pomučusja!, mládenec, aby Hoři unikl, se promění v sokola, který se vznese k nebi, v bílého holuba, v šedého vlka, ve stepní trávu, v rybu, která se vrhne do moře, ale v žádné z těch proměn Hoři ne unikne, Hoře se k němu všude přidá, vezme ho pod ruku, pod pravuju, jedině do Čudova kláštera, kam se v zoufalství uchýlí, za ním Hoře nemůže, pchá, že nemůže? jen v mravoučné povídce, která musí mít šťastný konec, ve skutečnosti přichází za mladým mnichem do cely v podobě otce Savelije, boso, nago, nět na Gore ni nitočki. Nevyprávěla jsem Johanovi ten příběh, toužím, aby se mnou i příště jedl víno, které střídavě kupujeme, líbí se mi dívat, jak trhá bobulky z větvičky a vkládá si je zjevně s požitkem do úst, snědl i tu poslední, mnou na talířku odstrčenou, zmarem zasaženou, do půli zčernalou, a pila jsem také večer a pak ještě ráno z poháru, z něhož pil vodu, když přišel ke mně po mém návratu z nemocnice. Když jsem mu pasáž o cestě do ulice jeho dětství přečetla, nezeptal se mě na toho chlapce, proč také, věděl, koho jsem viděla, a ani osud Slávinky se ho zřejmě nedotkl, i když smích, který následoval po mé četbě, mi připadal o poznání tišší, než když jsem mu četla začátek. Neřekla jsem mu, že jsem toho hocha, byl‑li to ten samý, už jednou viděla, ve snu, který se mi zdál nedlouho před tím, než jsem za ním přišla poprvé do divadla. Potkala jsem tehdy v noci u Olšanských hřbitovů kočovnou hereckou společnost, komedianti šli prostředkem silnice, po níž v tu dobu nejezdila auta, za vozy, v nichž se zřejmě vezly kulisy a kostýmy, putovali až z daleké Florencie, vepředu poskakoval muž, který měl na hlavě malé růžky, všelijak se pitvořil, zřejmě se pokoušel rozesmát pár přihlížejících chodců, šel s nimi také muž s rypákem, v plášti a s kloboukem na hlavě, dva nebo tři kráčeli na chůdách, byli vyšší než stromy v ulici a také s nimi šel, klopýtal spanilý bledý hoch, asi osmiletý, zdál se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277738
být nesmírně unavený, jak by také nebyl, když putovali, většinou pěšky, z tak veliké dálky, mířili do Stromovky, do divadla Globe, netušili, že divadlo, které bylo celé ze dřeva, nedávno lehlo popelem, jen zázrakem se oheň nepřenesl na pavilon, kde dosud zuří bitva u Lipan. Přehodila jsem si hocha přes rameno a nesla ho po Vinohradské třídě, čím víc jsme se blížili k náměstí Jiřího z Poděbrad, tím mi to spanilé dítě připadalo lehčí a také drobnější, až nebylo lehčí než vánek a větší než loutka, hadrový panáček. Trochu mi dělalo starost, že jsem ho vytrhla z jeho rodiny, byť mi ho tak klidně přenechala, a znepokojovalo mě i to, kam se herci podějí, až na místě, kde nedlouhý čas stálo divadlo, najdou spáleniště. Ani o Chloé jsem Johanovi neřekla, když jsme z Anenského náměstí do Karlovy ulice procházeli průchodem domu, kde bydlel krátkou dobu Johannes Kepler, asi v půli 19. století sedávala před tím domem Housková bába a jednou v neděli před polednem se v průjezdu toho domu srazila Chloé se sochařem Maličkým, autorem olšanských truchlících géniů a postav v antických zřasených řízách, odtud pak běžela na most, snězte si, ryby, mé tělo bílé, řeka pod ní rozevřela doširoka náruč, nohama v zimních botkách narazí na Vltavinu tvrdou hruď, vzápětí se ocitne v náručí světce, kterého prý sám král pálil na boku a potom ho nechal svrhnout do řeky, bylo to dávno před tím, než do ní Chloé skočila, a pak zahlédne Marinčina otce, toho podivného žebráka v červeném kabátu starého kroje, modré vestě, červených spodkách a bílých punčochách, který skočí do řeky řadu let po ní, někdy slýchám tři tóny, které hrají žebrákovy housle, spolu s třírohým kloboukem, slaměnou mošnou a botkami lemovanými kožešinkou je unáší voda k Mělníku, tehdy si Chloé uvědomí, že se rozhodla špatně, a pochopí to ještě ještě víc, když řeka po několika týdnech vyvrhne její tělo, změněné k nepoznání, kousek za Suchdolem na břeh, a když se pak pod rukama Maličkého začne proměňovat 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277738
v kámen, posléze vydaný napospas povětří, drápkům olšanských veverek a zvědavým pohledům, je si tím už jista. Ať půjde kamkoli, všude ji dostihnou, zase ji někdo odvede na ten kopec, na němž kněžna v bílém rouchu věštila a z něhož skočil kůň s jezdcem Horymírem, Horymírův skok se od té doby místu, odkud skočil, říká, patří se, aby spořádaně ležela po boku své dcery a nikudy se netoulala, doufala, že když na sebe navlékne některé z těch šatů z ulice u hřbitova, kdysi tam stávala usedlost, už tehdy byl dům zchátralý, vypadal opuštěný, že ji nepoznají, někdy se jí opravdu podaří na chvíli je zmást, chodívala přece většinou v černém a teď bývá všelijak strakatě postrojená, jupy přes prsa nedopne, sukně jí jsou krátké, ale nakonec ji vždycky poznají, Dora nebo Lambl, narostlo mu břicho a tvář zbrunátněla, celá se roztekla, dokonce se jí smáli. Proměnila se v kulhavou stařenu, hřbitov je takových plný, šátek si stáhne hluboko do čela, podle očí by ji mohli poznat, máš vílí oči, říkával Jurenka, ó vrať se, čase přešlých dnů, májová noci dávných snů! Dora ji stejně poznala, podle chůze, i když předstírala, že kulhá, šaty z ní strhala, celou cestu na kopec ji plísnila. Proměnila se v černou veverku, mívali takovou, vlastně to byl veverák, ale Dořin Mufík ji vyčenichal a kousl ji do nohy, rána se ještě nezahojila. Proměnila se v tmavošedou holubici, letí!, vznáší se nad náměstím s chrámem nebo co to je, několikrát chrám obletí, jaké blaho je létat!, jak to, že ji to dřív nenapadlo, najednou se cítí tak unavená, že musí usednout na zábradlí balkonu, Ich bin die Fürstin von Toren zum Trinken nicht, zum Lieben, má pocit, jako by tam už někdy seděla, nicht mehr jung, ano, tohle všechno už bylo, zum Leiden auserkoren, teskně tu vrkala jako teď, pohádku o zaklené holubici nedopsala, vlastně ji sotva začala, muž papíry smetl ze stolu, trhal je a šlapal po nich, násadky mu křupaly pod nohama, Dora pak papíry sbírala, kresba Hynkova byla roztržená vejpůl, rovnala je 100
Ukázka elektronické knihy