něco říct, Paul Bradley zavelel: „Hotel Čtyři klany.“ Martin začal protestovat a nabízet vlastní dům (jako by ho Richard Moat dostatečně nepoučil), ale Paul Bradley se jen zasmál a řekl, že souhlasil s Martinovým „dohledem“ jen proto, aby se dostal z nemocnice, a že Martina tímto „zprošťuje povinností“. Zeptal se Martina na adresu, pak se dotázal řidiče: „Pamatujete si to?“, z balíčku bankovek, který měl v peněžence, odloupl dvacetilibrovku a podal ji dopředu okénkem řidiči. „Až vyložíte mě, odvezete ho domů, ano?“ Tu jeho kuráž musí člověk obdivovat, pomyslel si Martin. Klidně mohl dneska umřít, a on se přitom chová, jako by se nic nestalo, a jen profesionální obvaz na hlavě napovídá, že jeho den vybočil z kurzu. Peněženku Martin vracel Paulu Bradleymu s podivnou neochotou, kterou nedokázal vysvětlit ani sám sobě. Taxi konečně zastavilo u malého hotelu pro turisty ve West Endu, který se sám prohlašoval za Čtyři klany. Z jednoho okna visela osvětlená červená cedule s nápisem VOLNO. Martina napadlo, že právě kvůli té ceduli vypadá hotel spíš jako nevěstinec. Neměl tušení, co nebo kdo to jsou ty „čtyři klany“. Martin byl Skot původem i náklonností, v Edinburghu se narodil, ale nevyrostl, a bylo mu jasné, že v jeho rodné kultuře a historii jsou některé věci, které nikdy nepochopí. „Lepší nebyl k sehnání,“ řekl omluvně Paul Bradley, když vykoukl okénkem taxíku na málo slibnou fasádu hotelu. „Město je plné.“ „Festival,“ pokýval Martin zachmuřeně. Paul Bradley vystoupil. Martin povzdechl, ale rozhodně ho následoval. Nešlo to jinak. Sice by byl hrozně rád jel domů a padl do své pohodlné postele, jenže on prostě nemohl Paula Bradleyho nechat jen tak odejít. Slíbil to milé sestřičce jménem Sarah. „Ne, vážně,“ ohradil se Paul Bradley, „jeďte domů, kamaráde.“ Martin zatvrzele zavrtěl hlavou a pevně se rozkročil, jako kdyby se ho Paul Bradley mohl pokusit násilím vrátit do taxíku. „Nemůžu,“ řekl. „Nikdy bych si neodpustil, kdybyste v noci umřel v cizím hotelovém pokoji, daleko od domova, bez rodiny a přátel.“ I samotnému Martinovi připadala jeho slova jako vystřižená z nějaké časopisecké linky důvěry, pochyboval, že by něco takového mohlo zapůsobit na muže jako Paul Bradley. „Já neumřu, Martine,“ prohlásil. „To doufám,“ kývl Martin, „ale radši bych si tím byl jistý. Můžete jet,“ obrátil se náhle k taxikáři, zabouchl dveře taxíku a dvakrát do nich plácl dlaní, jako by popleskával koně po boku. Bylo to 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277727
netypicky empatické gesto, které překvapilo i jeho samotného. Sebral tašku Paula Bradleyho, vykročil po kamenných schodech a prošel otočnými dveřmi do hotelové haly Čtyř klanů dřív, než stačil Paul Bradley ještě protestovat. Ten za ním vešel do prázdné recepce, udělal bezmocné gesto, zasmál se a prohlásil: „No tak dobře, Martine, ať je po vašem, kamaráde.“ V hotelu to bylo cítit smaženou slaninou, i přesto, kolik bylo, a Martinovi se sbíhaly sliny, ačkoli dvacet let nepozřel ani kousek prasete a rozhodně s tím teď nechtěl začínat. Hotel byl překvapivě laciný a nepřekvapivě hrozný. Cokoli, co mohlo být kostkované, taky kostkované bylo, dokonce i strop vytapetovali pohřebně pochmurným tartanovým vzorem zvaným „Černá hlídka“. Na stěnách visely v rámech tisky ze starého Edinburghu a klanové insignie na dřevěných štítech. Martin měl celou knihu o tartanech, koupil si ji, když hledal nějaký pro sebe. Chtěl si dát ušít kilt v naději, že jako spisovatele ho čeká oslnivý společenský život plný smokingů a celebrit a třeba i nějaká ta recepce v královském paláci Holyrood. Alex Blake dostal sice v minulosti spoustu pozvánek, ale Martin si vždycky připadal jako nezajímavá náhražka svého přitažlivějšího dvojníka. Zdálo se mu, že mu lidé vždycky koukají přes rameno a hledají toho pravého Alexe Blakea, a tak dnes už skoro nikam nechodil. Jeho matka byla před svatbou MacPhersonová, a proto se nakonec rozhodl nechat si ušít kilt z macphersonovské zelené kostky, nikdy ale neměl dost odvahy ho na veřejnosti obléknout a teď zanedbaně visel v jeho šatníku. Občas si ho zkusil obléknout a chodil v něm po domě, ale připadal si divně, jako by dělal něco nevhodného, jako by byl tajný transvestita a ne sebevědomý Skot. Paul Bradley rázně zabušil na staromódní zvonek na recepčním pultu. V té tlumené atmosféře znělo zvonění velmi hlasitě. „Není už na zapisování trochu pozdě?“ ozval se Martin. Paul Bradley se na něj zamračil a řekl: „Já jim platím, Martine. Nedělají mi žádnou milost.“ Objevil se nevlídný noční vrátný a ostentativně dlouho hledal Bradleyho rezervaci. Pak si je oba významně prohlédl a prohlásil: „Tady se píše jednolůžkový!“ Martin měl chuť říct: „My nejsme gayové,“ jenže co když Paul Bradley je gay a takové prohlášení by ho urazilo? (Možná že noční vrátný je gay.) Pak si ještě pomyslel, že kdyby on sám byl gay, tak Paul Bradley by byl jakožto partner mimo jeho ligu, dokonce i na jednu noc. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277727
„Já tu nebudu bydlet,“ sdělil Martin nočnímu vrátnému. „Myslím, nebudu tady přespávat.“ „Mně je úplně u zadku, co tam budete dělat,“ zavrčel noční vrátný. „Ale jestli v tom pokoji budete dva, musíte zaplatit za dva.“ „Žádný problém,“ odpověděl Paul Bradley přátelsky, vytáhl z peněženky další dvacetilibrovky a položil je na recepční pult. Martin se pokusil znova chopit tašky, ale Paul Bradley prohlásil: „No tak, Martine, nechte už toho. Nejste můj sluha.“ Těžkou tašku si hodil přes rameno, jako by nic nevážila, a vyrazil vzhůru po schodech potažených stewartovskou kostkou. Martin mu byl v patách. Vyhnul se pohledem nešťastným očím veliké, od molů prožrané jelení hlavy na zdi. Celkem by ho ani nepřekvapilo, kdyby hlava náhle otevřela tlamu a oslovila ho. A napadlo ho, proč vlastně nikomu nevadí preparované jelení hlavy, ale třeba u koňských nebo psích se to nedělá. V pokoji bylo dvojlůžko, i když oficiálně byl jednolůžkový. Paul Bradley hodil tašku na hnědooranžový přehoz a řekl: „Já si zaberu levou stranu, vy si vezměte pravou.“ Prohlásil to naprosto samozřejmě a Martina napadlo, že je nejspíš zvyklý usnout kdekoli, že je zvyklý spát s jinými muži bez sexuálního podtextu. Když byl mladší, znal takových Paulů Bradleyů spoustu. V armádě. „Byl jste v armádě?“ zeptal se. Uvědomil si, že je to první osobní otázka, kterou mu kdy položil. Paul Bradley si ho zkoumavě prohlížel, o něco déle, než by to udělala většina lidí, a tak Martin raději řekl: „Omlouvám se, nechtěl jsem vyzvídat.“ Paul Bradley jen pokrčil rameny a prohlásil: „Ne, to nic, já nic neskrývám. V armádě ne, v námořnictvu. Námořní zvláštní jednotka. My na sebe neupozorňujeme tak nápadně jako SAS. Teď je ze mě kancelářská krysa, postrkuju papíry tam a zpátky. Hrozná nuda. Takže vy jste taky sloužil?“ „Ne tak docela,“ odpověděl Martin. „Táta byl nadporučík a nás vychovával jako v kadetce.“ „Nás?“ „Mě a bratra. Christophera.“ „Rozumíte si s bratrem dobře?“ „Ne,“ odpověděl Martin. „Ani moc ne.“ Bylo mu jasné, co Paul Bradley dělá – otáčí rozhovor, aby nemusel mluvit o sobě. „Já si sednu tady do toho křesla,“ prohlásil. „Mám na vás dávat pozor, ne spát.“ „Jak chcete,“ řekl Paul Bradley, odnesl si tašku do malinké koupelny a zavřel za sebou. Martin se snažil neslyšet, jak se jiný muž 104
Ukázka elektronické knihy