Štědrý den
„Tigris! Tigris!“ „Zavolám policii, vážně. Už je pryč několik hodin. To není normální! Jak může dítě zmizet zrovna na Štědrý den?!“ Dveře mého pokoje byly dokořán. Slyšela jsem rozčilené hlasy z obýváku. Rychle jsem vylezla z truhly a zastrčila ji do tmy pod psací stůl. „Tady jsem!“ zavolala jsem a běžela jsem k nim. „Tigris!“ Tátovi se podlomily nohy a přitáhl si mě do náruče. Bylo mu cítit z pusy a na tváři mě zaškrábalo jeho strniště. Babička se k nám přihnala a oba nás objala. Pevně nás stiskla. „Kde jsi byla?!“ zeptala se, když jsme se pustili. „Slib mi, že se už nikdy, NIKDY, nikdy takhle nevypaříš!“ kladl mi na srdce táta. „Usnula jsem pod postelí.“ To přece byla skoro pravda. Usnula jsem, i když v truhle na cestě k ostrovu Tisíce hvězd. ( 99 )
Ostrov sazba.indd 99
22.06.2020 16:23:51 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277726
„Ne,“ odporovala babička, „tam jsme se dívali. Dívali jsme se několikrát!“ „Kde jsi byla?“ opakoval táta. „Tak jsem se možná… ve spánku odkutálela… pod psací stůl?“ Ustaraná vráska na babiččině čele se zavlnila. „Tigris, nelži nám,“ řekla. „Hledali jsme tě všude a dělali jsme si pořádné starosti. Dneska je Štědrý den!“ V tu chvíli se přihodilo něco, co se nikdy předtím nestalo. Možná to způsobila ta třešeň, co vyrostla uvnitř mě, strom, na kterém jsem seděla se svým bratrem. Najednou už jsem totiž tatínka nelitovala. „Kdo tady vlastně komu lže?“ ozvala jsem se a slyšela jsem, že můj hlas zní stejně studeně jako Leův. „Jak to myslíš?“ nechápala babička. „Vy dva! Vy dva mi lžete celý můj život!“ Dívali se na mě s otevřenou pusou. Jako by nevěřili svým uším. Jako by před nimi stál někdo docela cizí. „Jestli tu někdo lže, tak vy! Kdy jsi mi chtěl povědět pravdu o těch plyšácích, tati?!“ „Pra… pravdu?“ vykoktal táta. „Vím všecko. Všecko!“ zařvala jsem. Odběhla jsem do pokoje a třískla za sebou dveřmi tak silně, až v nich zadrnčelo sklo. Vrhla jsem se na postel a třásla se vzteky. Lháři! Mačkala jsem peřinu, až mě rozbolely ruce. Já žádná lhářka nejsem. To oni dva lhali mně! Lhali mi celý život. Kopala jsem do matrace. Chtělo se mi zmizet na ostrov Tisíce hvězd, tátu s babičkou nechat tady a už nikdy se nevrátit. Ať si tu sedí ( 100 )
Ostrov sazba.indd 100
22.06.2020 16:23:51 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277726
a litují se! Zařvala jsem do polštáře. Zaťala jsem do něj zuby. Ozvalo se opatrné zaklepání na dveře. „Běžte pryč!“ zakřičela jsem. „Kočičko moje, pojď za námi, popovídáme si o tom,“ řekl táta. „Nejsem žádná vaše kočička!“ „Promiň. Chtěl jsem říct Tigris. Já…“ Už zase promiň. Nesnášela jsem, když táta říkal promiň. Proč se prostě nemohl od začátku chovat tak, aby to říkat nemusel? Mlátila jsem pěstí do polštáře. Mlátila jsem do něj, protože mi táta celý život lhal. Mlátila jsem, protože mi neřekl, že mám brášku. Mlátila jsem, protože měl takové deprese, že se o mě nedokázal postarat. Že ani nedokázal koupit rybičky do toho debilního, stupidního akvárka. Mlátila jsem do polštáře dál a dál. Za dveřmi se znovu ozval tátův hlas: „Prosím tě, pověz mi, proč jsi naštvaná?“ Neodpověděla jsem. Mohlo mu to dojít! Aby si to dal dohromady, nepotřeboval být zrovna mistr světa v chytrosti. „Nechceš si rozbalit dárky?“ zeptal se. Jeho hlas zněl malince, i když byl dospělý. „O žádné dárky nestojím!“ odpověděla jsem. „Ale…“ „Chci jenom, abyste mi dali pokoj. Pochop to konečně!“ Najednou řachnutí! Narazila jsem pěstí do nočního stolku. Začalo mi v ní tepat, jako bych v ní držela svoje srdce. ( 101 )
Ostrov sazba.indd 101
Ukázka elektronické knihy
22.06.2020 16:23:51