mizejí. Je to potvrzené, ale nikdo o tom nebude celý den mluvit, nikdo se o tom ani nezmíní tohoto rána, ach, kdy ve vzduchu cítíte první mráz, dost surový, aby vás zaštípal v nose, ale ještě stále nejistý na to, aby vám křehly kosti v těle.
Seděla jsem v čekárně advokátní kanceláře, dohodla jsem si schůzku na jednu hodinu. Pozorovala jsem ubohé vybavení místnosti, nebylo tu nic k obdivu, nic k prohlížení. Samé dekorační paskvily, co se tvářily jako minimalistický vkusný design. Váza s umělými kytkami, květináče se zeleným plevelem, konferenční stolek s prosklenou deskou, malá, nepohodlná koženková křesílka s nesmyslně umístěným knoflíkem uprostřed sedáku, takže vás škrábal do zadku, tři obrázky, na každém z nich černobílá fotka nějaké další kytky nebo kameny nebo ulice, a v tom vždy do červené nebo modré nebo žluté barvy vytažený jeden prvek. Všechno bylo laděno do šedé, jen sem tam nějaká agresivní pastelová barva. Zdálo se, že tu už řádil někdo přede mnou a sebral, co šlo. Měla jsem ještě pět minut čas. Zvedla jsem se z knoflíku a došla k jednomu z obrázků. Žlutý brouk – auto brouk – na šedé zaprášené ulici. Pohla jsem s ním na stranu, takže visel nakřivo. Ukročila jsem dozadu, abych si to lépe prohlédla. Vrátila jsem se, abych to ještě trochu upravila, ale zaslechla jsem za sebou kroky. Pomalu jsem se otočila. Vyrostl tu v celé své vysoké nádheře.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277660
„Dobrý den,“ valil na mě oči. Kývla jsem. Chvíli mě pozoroval, ale pohledem těkal k obrazu. „Anna, že? Domluvila jste si tady s někým schůzku, nebo…“ Asi čekal, že ho přeruším, ale místo toho se z toho stalo jen nebo a tři tečky. Podíval se pak někam na stranu a pak znovu k obrazu. „Volala jsem vám.“ „Aha,“ řekl a podíval se na mě a na brouka. A na mě. „Jana Nováková?“ Nejsem příliš originální při falešném představování. „Asi,“ řekla jsem. Ticho. Já a brouk. „Potřebujete mediátora?“ „Ať už je mediátor cokoli, určitě to nepotřebuju,“ řekla jsem. Jen zíral. „Kvůli tomu jsem vám nevolala.“ „Aha.“ Ani jsem se nemusela příliš snažit, nemusela jsem příliš lovit a hledat. Stačilo se podívat na internet. Dokonce jsem ani nemusela brát sestře to telefonní číslo z mobilu. Viktor Kavi je jen jeden. Viktor Kavi, mediátor. Vybídl mě ke dveřím kanceláře, kam sám zamířil a odemkl. „Posaďte se,“ řekl a zase odešel. Otočila jsem se za ním. Stál u obrazu s broukem a rovnal ho. Pak se vrátil za mnou. Neposadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem. Nic. Žádní lapači. Jen jedno těžítko na dokonale uklizeném stole a fotka malé holky na korkové nástěnce, u toho obrázek. Na něm růžovou pastelkou Pro tátu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277660
„Takže, co byste potřebovala, Anno?“ zeptal se, když zavřel dveře. Sundal si kabát a pověsil ho na věšák. „Předpis. Však víte, něco, co jste předepisoval běžně, když jste nebyl médium.“ „Jaký předpis? Jak to myslíte?“ „Potřebuju něco utlumujícího. Apaurin nebo mirzaten…“ „Už jste něco z toho brala?“ „Našla jsem si to, měly by mi stačit.“ „Počkejte, počkejte,“ zatřásl lehce hlavou a přiložil prsty na kravatu, jako by ji chtěl povolit, ale neudělal to. „Hm. Můžu vám nabídnout něco k pití?“ „Nestihla bych to dopít, tohle je krátká návštěva.“ „Dobře. Chcete po mně předepsat prášky na léčbu úzkosti a na léčbu deprese, říkám to správně?“ Dívám se na něj a chci kývnout hlavou nebo něco říct, ale když to trvá pár okamžiků a já neudělám ani jedno, tak vím, že už neudělám nic. Nastane další pauza, kdy se ani jeden z nás nepohne. „Navštívila jste nějakého psychologa nebo psychiatra? Docházíte na nějaké terapie nebo sezení?“ Dívám se na něj a chci zavrtět hlavou nebo říct, že ne, ale když to trvá pár okamžiků… „To by měl být první krok, Anno. Já už nejsem psycholog, navíc bych řekl, že když máte přesnou představu, jakou léčbu potřebujete, zjistila jste si taky, že psycholog ani prášky předepisovat nemůže.“ „Vím. Ale taky si nedělám iluze, že se to nedá nějak obejít, pokud je to ze známosti.“ „Aha. Ale my se ani neznáme, Anno.“
100
Ukázka elektronické knihy