Torre3-zlom.qxd18.6.202021:38Stránka98
a otravná supermodelka, která mě porážela na žebříčku bestsellerů a prodávala víc kopií než já. Věděl to a pravděpodobně se mi chechtal, až se za břicho popadal, a moc dobře se bavil jak mnou, tak mými uštěpačnými poznámkami. Tvář mi zahoří ponížením a ještě nikdy jsem si nepřipadala tak hloupě. „Zastav auto.“ Přejdu na tykání. „Cože?“ Ohlédne se po mně, ale nohou na plynovém pedálu nepohne, dodávka si to sviští dál rychlostí, která mě jistojistě zabije. „O čem to mluvíš?“ „Nechci s tebou jet.“ A nechci s ním ani psát. Jak bych mohla? Všechno, co jsem o něm věděla, byl klam. „Jsi lhář.“ „Lhář?“ Konečně zpomalí a zajede s autem ke krajnici. Dodávka nadskočí, když narazí na obrubník, a zastaví tak blízko u svodidel, že se jich téměř dotýká. Sáhnu dolů, zápolím s kličkou a otevřu dveře na škvíru, protože mi v úplném otevření brání hrazení. Cítím, jak se mě zmocňuje klaustrofobie, a myslím na bezpečnou místnost uzamčenou ocelovými dveřmi, kde vězím. „Heleno.“ Otočím se k němu. „Uvízla jsem. Popojeď, ať mám trochu víc místa.“ „Stojíme u krajnice na hlavní silnici. Nenechám tě producírovat se tady v téhle špičce.“ Zavřu oči, zpomalím dýchání a snažím se myslet na obrovskou louku, vítr, otevřený prostor. „Tak se rozjeď. Jeď. HNED.“ Neotevřu oči, ale cítím, jak se auto dává do pohybu a bezpečnostní pás povolí a už mě tolik nesvírá. Uvolním se, natáhnu ruku a zmáčknu ovládání okýnka, uvítám závan čerstvého vzduchu. „Proč jsem lhář?“ Je to buď idiot, nebo tupec. Klidně bych si vsadila na obojí. „Jsi muž.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277607
Torre3-zlom.qxd18.6.202021:38Stránka99
„Ano.“ Otočí hlavu, jednou rukou pustí volant a já nervózně pohlédnu na cestu. „A to ti vadí?“ Poposednu a snažím se zformulovat vysvětlení, ačkoli jsem si to sama ještě nepřebrala. V jistém smyslu jsem vlastně šťastná – ohromně –, že vypadá, jak vypadá. Marčina dokonalost, její našpulená ústa a sex appeal by mě zastrašovaly. Když to skombinujete s jejím psaním, prodejem a přívrženci… bylo to nefér, vytáčelo mě to a posunovalo náš vztah do nerovných pozic, ze kterých jsem vždycky vycházela hůř. Teď ten zastrašující faktor zmizel, soutěživost se rozmělnila a Marčin obraz v mojí mysli se vymazal. Přesto jsem věděla, jak se s ní vypořádat. Ale s mužem, s NÍM je všechno jiné. On se usmívá, když bych čekala, že si ona rýpne. On se uchechtne, když by se ona ušklíbala. Pohlíží na mě mírně a sálá z něho účast a porozumění – kvality, které jsem nečekala, že má. Ani nevím, na čí stranu se v téhle bitvě postavit. Polknu. „Měl jsi mi říct pravdu.“ „Mrzí mě to,“ povzdechne si a skutečně zní upřímně. To musí být nějaká kovbojská vlastnost – schopnost vláčet za sebou slova po zemi a vířit cituplný prach. „Nemám ve zvyku to někomu vykládat. Vědí to jen moje dcera a agent.“ Natáhne se, aby zeslabil klimatizaci. „Inu a teď i ty.“ „A Kate,“ dodám tiše a v horském hřebenu mého vzteku se objevuje trhlina. Zrovna já víc než kdokoli jiný rozumím tajemstvím. Chápu, jak může jeden člověk, jedno zašeptání pravdy, zbořit říše, zničit životy, odhalit netvory. Kdysi jsem bývala strašlivým drakem. A tenhle muž… brzy bude muset nést břímě pravdy, udržet tajemství, strážit tu hrůzu. Možná není na škodu, že si svoje pozlátko udržel tak dlouho. Ten chlap dokáže držet jazyk za zuby. To se nám bude příštích několik měsíců hodit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277607
Torre3-zlom.qxd18.6.202021:38Stránka100
Dívám se z okna a část mojí nenávisti uvadá. „Nebude to tak strašné.“ Dá blinkr a vklouzne do místa mezi dvěma auty, které by přišlo těsné i slonovi. „Když píšu, moc toho nenamluvím. To může tohle jenom vylepšit.“ Gestem opíše volný prostor kabiny a já se navzdory sobě usměji. Tohle (podstatné jméno): trapná výměna mezi dvěma protiklady. Odbočí doprava a já zpozoruji běžkyni. Zastaví se a kluše na místě, naše oči se přes okno setkají. „Nedokážu si tě ani představit, jak píšeš,“ přiznám. Myšlenka na tohohle muže nahrbeného nad laptopem mě pobaví. Pravděpodobně vyťukává písmena jen ukazováky. Pravděpodobně na dvojité řádkování odsazuje každý začátek věty zvlášť a zapomíná si ukládat práci. „Je to strašná chlapská námaha. Zahrnuje spoustu bručení a protahování.“ Zasměji se, spíš zahýkám a rychle si rukou překryji ústa, abych skryla faux pas. „Nebudeš to brát vážně.“ „Ta kniha zní temně, Heleno. V určitém bodě budeš nějaké komediální odlehčení potřebovat.“ Otočím se, abych se na něj podívala. Má smířlivý výraz a v očích jasně patrnou vlídnost. Jak roztomilé, že si myslí, že to zvládne. Že můj smutný příběh přetvoří v román. Ale ví jen to, že jsem ztratila rodinu. Netuší jak. A právě to „jak“ je nejzvrácenější ze všeho.
100
Ukázka elektronické knihy