I . S m y s l o v á j i s t o t a – č i l i „ t o t o“ a m í n ě n í
103
a neotočím se, aby se mi „zde“ stalo ne-stromem; ani nezaznamenávám, že jiný Já vidí „zde“ jako ne-strom nebo že Já sám beru jindy „zde“ jako ne-strom, „nyní“ jako ne-den, nýbrž Já jsem čisté nazírání: Já pro sebe zůstávám u toho, že „nyní“ je den nebo také u toho, že „zde“ je strom; ani nesrovnávám samo „zde“ a „nyní“ navzájem, nýbrž trvám na jednom bezprostředním vztahu: „nyní“ je den. [105] Protože tím tato jistota již nechce přistoupit na to, že ji upozorňujeme na „nyní“, které je noc, anebo na Já, pro kterého je noc, přikročíme k ní a necháme si ukázat ono „nyní“, které je tvrzeno. Musíme si je nechat ukázat, neboť pravda tohoto bezprostředního vztahu je pravda tohoto Já, který se omezuje na „nyní“ a „zde“. Kdybychom se k této pravdě vztáhli později či bychom od ní byli vzdáleni, neměla by vůbec žádný význam, neboť bychom překonali bezprostřednost, která je pro ni bytostná. Musíme tudíž vstoupit do téhož časového nebo prostorového bodu, nechat si ji ukázat, tj. nechat se učinit tímž tímto Já vědoucím s jistotou. Podívejme se tedy, jak je uzpůsobena bezprostřednost, jež je nám ukazována. [106] Je ukázáno „nyní“; toto „nyní“. „Nyní“; přestalo již být, když je ukázáno; „nyní“, které je, je jiné než to ukázané a my vidíme, že „nyní“ je právě tímto: když je, již není. „Nyní“, jak je nám ukazováno, je něčím, co bylo; a to je jeho pravda; nemá pravdu bytí. Přece je tedy pravdou to, že bylo. Avšak co bylo, není ve skutečnosti žádnou bytností; NENí – a šlo o bytí. [107] Vidíme tedy, že v tomto ukazování je jen jeden pohyb a jeho následující průběh: 1) Já ukazuji „nyní“, „nyní“ je tvrzeno jako pravda; ukazuji je však jako to, co bylo, čili jako překonané, překonávám první pravdu a 2) nyní Já tvrdím jako druhou pravdu, že „nyní“ bylo, že je překonáno; 3) avšak co bylo, není; Já překonávám bylost čili překonanost – překonávám druhou pravdu, neguji tím negaci „nyní“ a vracím se tak zpět k prvnímu tvrzení: že „nyní“ je. „Nyní“ a ukazování „nyní“ je tedy uzpůsobeno tak, že ani „nyní“, ani ukazování „nyní“ není bezprostřední jednoduchostí, nýbrž je to pohyb, který se vyznačuje různými momenty; je kladeno toto, je však spíše kladeno něco jiného, čili „toto“ je překonáno; a tato jinakost čili překonání toho prvního je sama opět překonána a tak dochází k návratu k tomu prvnímu. Avšak toto do sebe reflektované první není zcela přesně tímtéž,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277532
104
(A) V ě d o m í
čím bylo prve, totiž bezprostřednem, nýbrž je právě něčím do sebe reflek tovaným čili jednoduchým, které zůstává v jinakosti tím, čím je: „nyní“, které je absolutní mnohostí „nyní“. A to je pravdivé „nyní“: „nyní“ jako jednoduchý den, které má v sobě mnohá „nyní“, hodiny; takové „nyní“, hodina, je právě tak mnohostí minut a tato „nyní“ jsou právě tak mnohostí „nyní“ atd. – Ukazování je tedy samo pohybem, jenž vyslovuje, co „nyní“ vpravdě je: totiž výsledek čili mnohost „nyní“, která je shrnuta; a ukazování je zakoušením, že „nyní“ je obecnem. [108] Ukázané „zde“, jež podržuji, je právě tak nějaké toto „zde“, které ve skutečnosti není toto „zde“, nýbrž je nějakým „vpředu“ a „vzadu“, „nahoře“ a „dole“, „vpravo“ a „vlevo“. „Nahoře“ je samo rovněž touto mnohočetnou jinakostí členící se na „nahoře“, „dole“ atd. „zde“, které mělo být ukázáno, mizí v jiných „zde“, ale ta mizí rovněž; ukázané, podržené a zůstávající je negativní „toto“, které je jen tak, jsou-li „zde“ brána tak, jak se brát mají, ale přitom se překonávají; je jednoduchým komplexem mnohých „zde“. „zde“, které je míněno, by byl bod; bod však není, nýbrž tím, že je ukázán jako jsoucí, ukazuje se, že ukazování není bezprostředním věděním, nýbrž pohybem od míněného „zde“ skrze mnohá „zde“ k obecnému „zde“, které je tak jednoduchou mnohostí „zde“, jako je den jednoduchou mnohostí „nyní“. [109] Vysvítá z toho, že dialektika smyslové jistoty není ničím jiným než jednoduchými dějinami jejího pohybu čili její zkušenosti a že smyslová jistota sama není ničím jiným než pouze těmito dějinami. Přirozené vědomí samo proto také vždy dospívá k tomuto výsledku, co je pravdou smyslové jistoty, a činí o tom zkušenost; avšak právě tak to opět vždy pouze zapomíná a začíná pohyb nanovo. Je proto s podivem, když se proti této zkušenosti jako obecné zkušenosti – a to rovněž jako filosofické tvrzení, a dokonce jako výsledek skepticismu – staví tvrzení, že realita čili bytí vnějších věcí jako těchto čili smyslových věcí má pro vědomí absolutní pravdu;87 takové tvrzení zároveň neví, co říká, neví, že říká opak toho, co chce říci.
87 Hegel zde pravděpodobně činí narážku na Jacobiho, který se odvolává na Davida Huma a učí o víře (Humův pojem „belief “ překládá jako „Glauben“) ve sku-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277532
I . S m y s l o v á j i s t o t a – č i l i „ t o t o“ a m í n ě n í
105
Pravda smyslového „toto“ pro vědomí má být obecnou zkušeností; avšak obecnou zkušeností je spíše opak; každé vědomí takovou pravdu, jako např.: „zde“ je strom nebo „nyní“ je poledne, samo opět překonává a vyslovuje opak: „zde“ není strom, nýbrž dům; a co je v tomto tvrzení, překonávajícím ono první tvrzení, opět takovým tvrzením nějakého smyslového „toto“, to právě tak hned překonává; a ve vší smyslové jistotě bude zakoušet pouze to, co jsme viděli,88 totiž „toto“ jako obecno, opak toho, o čem ono tvrzení ujišťuje, že to je obecná zkušenost. – Při tomto odvolání na obecnou zkušenost může být dovoleno anticipovat ohled na praktické chování.89 V tomto ohledu lze říci těm, kdo tvrdí onu pravdu a jistotu reality smyslových předmětů, že mají být vráceni do nejnižší školy moudrosti, totiž do starých eleusinských mystérií Cerery a Bakcha, a mají se teprve naučit
tečnost vnějších věcí, smyslových předmětů, anebo na skepticismus, který zastával G. E. Schulze. Hegel se s Jacobiho David Hume a s Schulzeho Kritik der theoretischen Philosophie vyrovnal již v Kritisches Journal der Philosophie. Srov. Hegel, G. W. F., Gesammelte Werke, sv. IV, s. 197 nn. a 347 nn. – K tomu lze uvést následující místa: Jacobi, F. H., David Hume über den Glauben oder Idealismus und Realismus, s. 140–143, 152 nn., zvl. 175: „zakouším, že jsem a že je něco mimo mne, a to v témž nedělitelném okamžiku; a v tomto okamžiku má duše nepřijímá o nic více působení předmětu než působení sebe samé. Tuto dvojí zjevnost neprostředkuje žádná představa, žádný úsudek.“ – Schulze, G. E., Kritik der theoretischen Philosophie, sv. I, C. E. Bohm, Hamburg 1801, s. 62: „řečeno tedy jedním slovem: Při nazírání existence předmětů nevnímá nazírající subjekt pouze a zprvu jen své vlastní stavy či určení, k nimž u něho dochází a jejichž prostřednictvím pro něj předměty teprve existují; nýbrž tento subjekt poznává tyto předměty a jejich existenci bezprostředně, naprosto a jako něco, co má právě tak dokonalým způsobem své trvání zcela nezávisle na účincích mohutnosti představování a je, jako má své trvání poznávající subjekt.“ Tamtéž, s. 63 n.: „Jestliže prostřednictvím hmatu, který nás nejzřetelněji a nejjistěji učí o existenci věcí nezávislých na našem Já a jeho subjektivních stavech, vnímáme něco neprostupného, tvrdého či měkkého, hladkého či hrubého, tlustého a majícího určitý tvar; pak nepoznáváme pouhé vlastnosti, k nimž by chyběl subjekt …, nýbrž cítíme něco, co jako takové má trvání, co takříkajíc veskrze nese sebe samo, co naprosto a absolutním způsobem existuje…“ 88 Viz odstavec 96, poslední větu a n. 89 Praktické chování, které je zde předjímáno, je žádost – odstavec 174 n. – Lasson.
Ukázka elektronické knihy