zmohl se pan Vocásek na otázku. Naprosto hloupou, uvědomil si vzápětı́, protože skřı́tkové přece existujı́ jenom v pohádkách. To přece vidı́š, ne?“ ušklı́bl se mrňous. Celým ” ” jménem Poletušák kobercový.“ Pan Vocásek nevycházel z údivu. A to jako bydlı́š ” v mým koberci?“ Ne ve tvém, ale ve svém,“ opravil ho důrazně ” skřı́tek. Vždyt’ ty ani nevı́š, co tady máš za poklad.“ ” Pan Vocásek nedůvěřivě pohlédl na opelichaný koberec. To jako tenhle?“ ” No jasně! Ty, starej vetešnı́k, nepoznáš vzácnou ” věc? Copak se všechno drahocenné musı́ vždycky blýskat zlatem?“ To nemusı́,“ uznal pan Vocásek, protože si ” vzpomněl na svou chloubu, sbı́rku starých porcelánových konviček. Ale tohle? Za takovej koberec mi ” nikdo nedá ani dvacku.“ Že ne?“ zasmál se skřı́tek. Ty jsi mi teda ob” ” chodnı́k! Tak si sedni, něco ti ukážu.“ Jako kam?“ nechápal pan Vocásek. Na ten ” ” špinavej koberec?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277509
Hele, je to můj domov, tak mi ho neurážej,“ ohra” dil se Poletušák. A sedej, nebo poletı́m sám. A tu ” tvoji dvacku ti pak pošlu poštou.“ Pan Vocásek si promnul oči, ale skřı́tek nezmizel. No co, tak si sednu,“ pomyslel si, a uvidı́m, co má ” ” ten trpajzlı́k za lubem. Co se mi může stát?“ Usadil se pěkně doprostřed a čekal. No vidı́š, tak se mi to lı́bı́,“ zasmál se Poletušák ” a hopsnul si vedle něj. Pak najednou zatáhl za roztřepené třásně a vykřikl: Dobře se drž!“ ” Pan Vocásek se jen tak tak stačil zachytit, když se koberec nečekaně vznesl do vzduchu. Nejdřı́v si pomyslel, že to předchozı́ho večera U Kořı́nků přehnal s pitı́m a že ještě blouznı́. Zavřel oči a čekal, kdy se probudı́ a bude moci pokračovat ve své inventuře. Ale když oči zas otevřel, zjistil, že jeho dvorek zmizel a že právě minuli věže Vyšehradu. Opatrně se naklonil a pod sebou spatřil jako lesklou stuhu Nuselský most, po němž se plazili malı́ broučci, tedy auta. Co se to děje?“ vykřikl zoufale. Já nechci spad” ” nout! Já chci umřı́t doma v posteli!“ Čeho se bojı́š? Já přece umı́m řı́dit,“ uklidňoval ” ho skřı́tek a zatáhl za dvě třásně v levé ruce. Koberec 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277509
se trochu naklonil a vetešnı́k vyjekl. No tak promiň,“ omlouval se skřı́tek, asi jsem ” ” v tom tvém skladu trochu vyšel ze cviku.“ Ještě jednou se lehce zakymáceli, ale pak už Poletušák koberec zkušeně vyrovnal a bravurně kličkoval mezi věžičkami staré Prahy. Dobrý, ne? Tak kam poletı́me, milej pane? Dneska ” si můžeš vybrat cı́l ty, když je to tvůj prvnı́ let,“ nabı́dl dobromyslně vetešnı́kovi, který stále ještě nechápavě zı́ral na ubı́hajı́cı́ krajinu. Ono to . . . fakt . . . lı́tá!“ nevycházel z úžasu. ” A jak! Už jsme za Prahou!“ ” Opravdu, pod nimi se táhly zelené louky a lesy, mezi nimi se vinula stužka Vltavy. Koberec nepotřeboval vrtuli ani benzı́n, což pan Vocásek v duchu ocenil. Trochu se vzpamatoval a dostal bláznivý nápad. Mohli bychom doletět třeba až . . . do Egypta?“ ” zeptal se nesměle, nebot’ se mu před očima vybavil plakát s pyramidami pod paprsky zapadajı́cı́ho slunce, který vı́dal v cestovce za rohem. Sám tak daleko nikdy nebyl. Proč ne?“ odpověděl vesele skřı́tek a zamı́řil s ko” 100 Ukázka elektronické knihy