Na horské dráze_sazba_160x230.qxp 11.11.19 16:18 Stránka 101
2 Vznik západní Evropy
název „Francouzská unie“ namísto „říše“. Tak jako u britského důrazu na „společenství“ usilovala o rozptýlení pocitu podřízenosti v zámořských územích. Nejhorší ukázky koloniálních zlořádů byly do značné míry zrušeny. Navenek však zůstávala francouzská koloniální říše v podstatě nedotčená. Navíc žádná z těchto nepříliš podstatných změn se nijak hlouběji neodrazila na veřejném mínění v samé Francii. I když je Francouzi obecně schvalovali, jen málokdo uvažoval o udělení nezávislosti zámořským državám. Jistěže tu působilo značné liberální cítění ve prospěch koloniálních reforem a na levici i odpor k samému kolonialismu. Jenže pro většinu francouzského lidu impérium zůstávalo záležitostí státní prestiže. To mělo projít těžkou a bolestnou zkouškou v Indočíně. Francouzské vichistické orgány nadále spravovaly Indočínu (sestávající z dnešních zemí Vietnamu, Kambodže a Laosu) v podstatě jako japonské loutky, což trvalo až do závěrečné fáze války. Z obav, že by francouzská správa mohla přejít na de Gaullovu stranu, přistoupili Japonci v březnu 1945 k přímé vládě a podněcovali národní hnutí za nezávislost jako zbraň proti této imperialistické mocnosti. Problémy, které posléze tížily Francouze, měly počátek v jejich poválečných snahách o obnovu své koloniální nadvlády. Hlavní obtíže nastaly ve Vietnamu, kde odstoupil císař Bao Daj a už pár dní po japonské porážce v srpnu 1945 vyhlásil republiku komunistický vůdce Ho Či Min, jehož nechuť ke kolonialismu se do značné míry zformovala za jeho pobytu v Paříži bezprostředně po první světové válce. (Uveďme pozoruhodnou skutečnost, že Ho Či Minovi velice pomohly ustanovit jeho mocenskou základnu americké dodávky zbraní a vojenský výcvik jeho partyzánských oddílů v boji proti Japonsku. Poskytl je během závěrečných měsíců války americký Úřad pro strategické služby.) S oporou ve veřejném mínění ve vlasti se Francouzi odmítali smířit s ukončením své vlády a poslali do země více než 30 000 vojáků, kteří měli odrazit Ho Či Minovu odhodlanou rolnickou armádu Viet Minh a na jihu země (tehdy známém jako Kočinčína) zřídit loutkovou vládu. Francouzská tvrdošíjnost zavinila vyhrocení konfliktu, jenž se proměnil ve zdlouhavou a surovou válku proti partyzánským silám Viet Minhu, kterou nebylo možné vyhrát. Do boje bylo nasazováno rostoucí množství koloniálních vojáků. K roku 1952 jejich počet dosáhl 560 000, avšak jenom 70 000 z nich připadalo na francouzské dobrovolníky, zatímco zbytek byl zverbován z kolonií, většinou přímo z Vietnamu. Mezitím se indočínská válka Francii neúnosně prodražila, neboť polykala 40 procent celého obranného rozpočtu a bylo možné v ní pokračovat jenom díky podstatné – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277481
Na horské dráze_sazba_160x230.qxp 11.11.19 16:18 Stránka 102
Na horské dráze
a rostoucí finanční pomoci od Spojených států amerických. Tam totiž Mao Ce-tungův triumf v Číně v roce 1949 a vypuknutí korejské války vzbudily vážné obavy z „dominového efektu“ neboli rozšíření komunismu po jihovýchodní Asii. Mezitím ve Francii obliba války ve Vietnamu úplně ochabla. Ztráty se hromadily. Počet padlých v řadách francouzských koloniálních sil ve Vietnamu posléze dosáhl 92 000. Zatímco v průzkumu veřejného mínění v roce 1947 se vyjádřilo 52 procent Francouzů ve prospěch války, aby byla Indočína udržena jako kolonie, do února roku 1954 se tento podíl ztenčil až na pouhých sedm procent. A to bylo ještě před největší katastrofou ve francouzských koloniálních dějinách: porážkou, kterou uštědřil Viet Minh 7. května 1954 po osmdesátidenním obležení francouzským silám u Dien Bien Phu v severozápadním Vietnamu. Francouzi přišli při obléhání o více než 1500 mužů a do zajetí jich padlo dalších 11 000. Dien Bien Phu bylo vnímáno jako národní pokoření. Francouzi už toho teď měli plné zuby. Jak se dalo čekat, vláda padla. Nový předseda vlády Pierre Mendès France při převzetí úřadu slíbil, že pokud do měsíce neuspěje s mírovým urovnáním ve Vietnamu, odstoupí. Je to kupodivu, ale tohoto cíle dosáhl. V Ženevě bylo 21. července 1954 sjednáno příměří, jež schválila v Národním shromáždění drtivá většina, což premiérovi vyneslo „obrovské ovace“. Mendès France se stal „prakticky národním hrdinou“ v očích francouzské veřejnosti, unavené nákladným a rozkladným konfliktem v jakési vzdálené končině světa, kterou z přímé zkušenosti znala jen hrstka francouzských občanů. Byl to signál, jenž spustil rychlý proces francouzského ústupu z Indočíny. Francouzům už neleželo na srdci prodlužování přítomnosti svých vojsk v tomto regionu. Do roku 1956 byli pryč. Francouzská vláda s obrovskou úlevou předala horký brambor Američanům a nechala je převzít odpovědnost za vietnamskou slepou uličku. V souladu s tím, co mělo být předběžnou dohodou dosaženou v Ženevě, byl Vietnam podél 17. rovnoběžky rozdělen; dva roky nato se měly pořádat volby, aby se země sjednotila. Ty se však vůbec neuskutečnily. O to se postaral odpor Američanů k dohodě, kterou pokládali za cestu k Ho Či Minovu rozhodujícímu vítězství. Američané věnovali desetkrát větší pomoc Francouzům, než sovětští a čínské podporovatelé poskytli Ho Či Minovi. Takové obrovské výdaje by však byly nadarmo, uvažoval Washington, kdyby měl nakonec komunismus ve Vietnamu přece jen zvítězit. A tak Američané nadále drželi na jihu země nad vodou zkorumpovanou loutkovou vládu, jež měla na konání voleb stejně mizivý zájem jako sami Američané – volby by téměř jistě přinesly – 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277481
Na horské dráze_sazba_160x230.qxp 11.11.19 16:18 Stránka 103
2 Vznik západní Evropy
výsledek, že by se celý Vietnam stal komunistickým státem pod Ho Či Minovou vládou. Nesmiřitelnost Francouzů krátce předtím, než dali rychle ruce pryč od záležitosti, o níž tušili, že je ztracená, byla vystřídána krátkozrakostí Američanů, neschopných rozeznat ztracenou věc, ani když před ní stanuli. Vyplynulo z toho, že nejhorší strasti pro vietnamský lid měly teprve přijít. Tato tragédie se dále prohlubovala a trvala více než dalších dvacet let. Sotva Francouzům jedna koloniální válka skončila, druhá začala. A zatímco Indočína ležela kdesi v dáli, nová válka, jež vypukla v roce 1954 v Alžírsku, byla blízko domova. Ostatně svým způsobem to opravdu domov byl, neboť Alžírsko (kolonizované od roku 1830) bylo od roku 1848 spravováno jako nedílná část Francie a na rozdíl od ostatních končin francouzské říše přilákalo statisíce evropských (tedy nejen francouzských) osadníků, zvaných pieds-noirs („černé nohy“ – takto vešli ve známost, přičemž se soudilo, že tento název nejspíš pocházel od černých vysokých bot, jež první osadníci nosívali). Vysoký stupeň politické a ekonomické diskriminace ze strany osadníků vůči muslimské většině vedl již ve 30. letech k protestům proti koloniální vládě a potlačování rodícího se nacionalistického hnutí. Uprostřed války se opět objevily požadavky na reformy. Hněv vyvolaný jen omezenými francouzskými ústupky a malou ochotou k reformám vedl na konci války k vypuknutí násilných protestů, jež byly bezohledně potlačeny vojáky a policisty, kteří pozabíjeli několik tisíc muslimů. Francouzi potom zřídili Alžírské shromáždění, ovšem většinovému muslimskému obyvatelstvu udělili jenom omezené volební právo. Napětí vřelo pod povrchem. Bylo nevyhnutelné, že dříve či později nastane výbuch. Ten opravdu nastal 1. listopadu 1954, kdy alžírská Fronta národního osvobození (Front de libération nationale, FLN) zaútočila na množství objektů koloniálních úřadů, čímž započala střet, který posléze přešel v osmiletou válku za nezávislý alžírský stát, spočívající na zásadách islámu. Mendès France, povzbuzený svým triumfem při ukončení války v Indočíně, jenž mu vynesl oblibu, nebyl v tomto případě svolný k nějakým ústupkům. Nepokrytě zavrhl představu, že by se mohlo Alžírsko, jeden z francouzských departementů, odtrhnout. Byl to obecně sdílený postoj. Přitom Mendès France dal již v roce 1954 do pohybu dění, jež vyústilo v roce 1956 v nezávislost pro Tunisko a Maroko. Hnutí za nezávislost v těchto zemích narazilo na koloniální násilí a antikoloniální boj s sebou nesl krveprolití a zvěrstva, avšak francouzská vláda, taktéž vystavena mezinárodnímu tlaku, se posléze odhodlala k rozumnému – 103 –
Ukázka elektronické knihy