Právě když už usoudil, že to bude muset zkusit i přes pavoučí pouta, vstoupila velice bledá, usmívající se žena s propracovaným mihotavým tetováním na pravé líci. Na sobě měla purpurovou vestu přes levandulové šaty štědře zdobené akvamarínovými střapci a na hrdle a zápěstí jí cinkaly stříbrné šperky. Třepotající se štěrbiny na krku napovídaly, že má žábry. Jediný užitečný náznak prozrazující její totožnost byla neladící zlatá spona na levém ňadru: šaoské oko. „Zdravím,“ pozdravila. „Dejte mi chvilku a já vás z toho dostanu.“ „Potřebuju mluvit s kelským velením, prosím,“ dožadoval se Brezan, když si připomněl své poslání. „Nejdřív vás musíme předat.“ Bylo to tu, šaoská zatvrzelost i přes květinový obleček. Nicméně jako štábní důstojník měl Brezan dostatek zkušeností, jak vyhovět byrokratickým nezbytnostem. Šaosové si uměli vynutit dodržování svých postupů. Lepší bude se podvolit. Poté co ho odpojila od zdravotní jednotky, což bolelo víc, než byl ochoten přiznat, řekla: „Nechcete se napít?“ „Radši bych na záchod.“ „Okamžik. Ještě vás musím odpoutat.“ Neudělala nic, čeho by si všiml, ale vsadil by se, že ona má fungující augment. „Už se můžete zvednout.“ Ukázala na dveře. „Ať vám to netrvá příliš dlouho, pokud to půjde zařídit.“ Opět ten podmanivý úsměv. „Někdo si s vámi chce promluvit.“ Její přátelské vystupování i nejasná zmínka o „někom“ vyvolaly v Brezanovi podezření. Naneštěstí nemohl dělat nic moc jiného než ji poslechnout. Připravil se a posadil se. Bolest, ano, ale ne ta řezavá bolest spojovaná s pavoučími pouty, již zažil před lety jako kadet během názorné ukázky. Poděkoval a podařilo se mu cestou na toaletu se nepotácet. Když zase vyšel ven, nanovo zděšený tím, jak se mu podlamují nohy, žena natáhla ruku se sklenicí vody. On ji beze slova přijal a několika zoufalými hlty vyprázdnil. Nechutnala
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277356
v podstatě nijak, ale kdyby ho chtěli zdrogovat nebo otrávit, byli by to udělali kdykoliv během doby, než se probral k vědomí. „Dobrá,“ pravila žena, když dopil. „Jen to položte, služebník to posléze uklidí. Připravený?“ Brezan kývl. „I pokud jste jestřáb,“ podotkla tak přívětivě, že to nemohl brát osobně, „jste hrozně málo zvědavý.“ Nepřesvědčivě opětoval její úsměv. To jí zřejmě nedělalo starosti. „No co,“ prohodila vesele, přičemž si byl jistý, že to nehraje, „mně do toho nic není. Můžeme?“ Jeho zamlklost jí nevadila. Tím lépe. Výtah je přenesl do jiného patra. Brezan nepoznal, jestli jsou na můře nebo na měsíci, na stanici nebo na něčem úplně jiném. Neprošli kolem žádných viditelných okenních portů a dveře byly mimořádně nicneříkající. O devět úrovní níž prošli chodbami nepoctěnými lidskou přítomností a nakonec vstoupili do pracovny, jejíž dveře se před nimi otevřely. „Přivádím toho jestřába,“ oznámila žena hlasitě. Brezan málem nadskočil. „Máš něco na práci, Sfenni, nebo ho mám poslat nahoru nebo jak?“ „Prosím tě, řekni mi, že je umytý,“ pronesl uvnitř burácivý mužský hlas. „Zdravotníci se o to postarali. Podle mě to nevypadá, že by se během hovoru chystal nějak nechutně vydechnout naposledy.“ „Výborně,“ prohlásil Sfenni tónem naznačujícím pravý opak. „Jděte dál,“ vybídla Brezana ta žena a bez čekání se otočila na patě, aniž se ujistila, že do Sfenniho pracovny skutečně vstoupil. Pravda, musel tu někde být schovaný oddíl ochranky sledující každý jeho pohyb, ale Brezana se přese všechno dotklo, že ho považují za tak nepatrnou hrozbu, i když tedy byli kelové a šaosové formálně spojenci.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277356
Brezan narovnal ramena a zauvažoval, jestli by si neměl upravit uniformu, ale pak usoudil, že středně formální bude stačit. Vešel. První, čeho si v pracovně všiml, byly police. Nešlo ani tak o to, že byly pěkně vyrobené, ačkoliv zauvažoval nad tím, jestli to je opravdu pravé kouřové dřevo, samá mihotavá šedá s jemnými perlovými spirálami, nebo jedna z lepších napodobenin. Ty police totiž byly napěchované knihami. A ne jen tak nějakými knihami. Vypadaly ručně vázané a jeho zavalil pach starého papíru a klihu. Šaos Sfenni seděl za mnohem laciněji vypadajícím stolem zastíněným všemi těmi policemi. Měl neuvěřitelně kulatý, měkký obličej a k tomu hranaté tělo boxera. Brezan usoudil, že si čas mezi řazením svazků podle abecedy a jednáním s nepohodlnými kely krátí tlučením nebohých medvědů. Ale na rozdíl od té ostřapcované ženské měl Sfenni na sobě aspoň správnou šaoskou uniformu. „Posaďte se,“ vybídl Brezana a ukázal na židli za stolem. „Takže vy jste podplukovník Brezan, správně?“ „Ano,“ řekl Brezan a čekal. „Zastupuju šaos Ojan, která by to s vámi řešila normálně,“ vysvětloval Sfenni, „takže mi musíte odpustit, pokud budu trochu pomalejší. Zachytili jsme vaši, ehm, žádost hovořit s hexarchovým osobním asistentem.“ „Ano,“ potvrdil Brezan tentokrát opatrněji. Pravda, nečekal, že dostat se k zabezpečenému terminálu bude snadné, ale nelíbilo se mu, kam to celé směřuje. Sfenni mu předvedl ten svůj neúsměv. „Dovolte, shrnu, co jsme vylovili z té hromady hlášení.“ Vysoký jazyk nereflektoval skloňování pro počty, ovšem „hromada“ byla celkem jednoznačná. S kolika prostředníky tu vlastně jedná? Stáhl se mu žaludek. Sfenniho shrnutí bylo naštěstí tak přesné, nakolik to bylo možné. Když domluvil, prohlédl si Brezana a povzdechl si.
102
Ukázka elektronické knihy