BYL JSEM ČÍSLO 30529
útočištěm. Fredy svědomitě vyžadoval osobní hygienu i od ostatních (především trval na osobní prohlídce čistoty chla peckých intimních partií, mých nevyjímaje). Stěny zdobily ručně malované scény z Disneyho filmů či pohádek. (Mimo chodem, teprve nedávno jsem se dozvěděl něco více o uměl kyni, která měla tyto malby na svědomí – když jsem si v The Times přečetl její nekrolog. Šlo o talentovanou dívku, kte rou nechvalně známý doktor Mengele určil k pořizování portrétů cikánských vězňů, protože mu přišlo, že fotogra fie nedokážou správně zdůraznit jejich „rasové charakteris tiky“. Na oplátku za zveličování rysů, na něž chtěl poukázat, zachránil před plynovou komorou jak ji, tak její matku. Po válce se z ní stala známá výtvarnice a zemřela teprve ne dávno v Americe přirozenou smrtí.) Já sám v dětském baráku nebydlel, ale díky dalšímu roz maru štěstěny mě Fredy Hirsch vybral ke službě v Menage dienst, kam spadalo rozvážení várnic s polévkou a „kávou“ po táboře a rozlévání porcí vězňům. Várnice s polévkou byly obrovské a pro podvyživené adolescenty příliš těžké. Proto byla naše skupinka čtyřčlenná; měli jsme dvě dlouhé tyče, které jsme protáhli spuštěnými držadly na každé straně várnice, a tak jsme ji zvedli. Plnou várnici jsme do kázali i takto sotva unést, zvládli jsme akorát pár kroků a museli jsme ji zase položit a odpočinout si. Takto jsme tedy popocházeli táborem a končili v bloku 31, abychom nakrmili děti.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277193
Auschwitz‑Birkenau
Polévka chutnala především po horké vodě. Dalšími su rovinami byla hlavně kořenová zelenina (plodiny jako tuřín, pastinák a další podobné; přísahal jsem si, že pokud přežiji, v životě se jich nedotknu) a oschlé věci typu zelných listů, jimž se říkalo Stacheldraht (ostnatý drát). „Káva“, ta však k mému přežití určitě přispěla. Sice nespatřila jediné kávové zrno, ale obsahovala cukr. Pokud jste ji nezamíchali příliš pečlivě (naběračkou jste stejně dosáhli na dno až ve chvíli, kdy byla většina tekutiny rozdaná), čekala vás na dně vár nice směs náhražkové kávy z cikorky a cukru, kterou jsme my čtyři nosiči lovili lžící a dělili si ji mezi sebou. Chutnalo to sice odporně, ale mělo to spoustu kalorií – jedna denní porce jich měla určitě víc než týdenní dávka táborové stravy. Nemyslím si, že bych bez toho přežil – opět další z celé řady drobných zázraků. Šestého března nebo někdy kolem toho data se všichni, kdo byli součástí dětského baráku před mým příchodem, pře sunuli do vedlejšího tábora a krátce poté zmizeli z povrchu zemského. Mezi nimi také Fredy Hirsch. Z vedlejšího tábora se k nám dostaly zvěsti, že se poslední noc před odchodem do plynových komor otrávil (myslím, že mu jed musel po skytnout některý z jeho kontaktů mezi nacisty). Oficiálně nám nikdo nic neřekl, ovšem skutečnost, že vězni zmizeli přesně šest měsíců po svém příjezdu do tábora a že komíny bez ustání chrlily kouř, hovořila za vše. Přesto si nepamatuji, že bych si sám dělal hlavu z očividného závěru, který mohu
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277193
BYL JSEM ČÍSLO 30529
v souvislosti s vlastní budoucností učinit. Buď už jsem na to zapomněl, anebo – což je pravděpodobnější – mě každodenní boj o přežití zaměstnal tak, že na obavy z toho, co nás za tři měsíce čeká, nebyl prostor. V květnu dorazil z Terezína nový transport. Poté přeru šovaně přijížděly transporty z různých částí Evropy. Přede vším Holanďané a Maďaři v táborových podmínkách velmi rychle klesali na duchu. Panovalo vedro, země se vysušila a my museli bez ustání vykonávat různé nesmyslné práce – třeba zasypávat jámy, které ostatní právě vykopali. Tehdy jsem zase jednou vyvázl, což stojí za zmínku. Od díl, kam jsem byl přidělen, dostal za úkol nosit po obvodu tá bora cihly. Většina z nás si je prostě naložila na natažené ruce, které je ale začaly po chvíli bolet. Proto jsem si je naložil na záda do závěsu vyrobeného ze svého opasku. Ten ale v jednu chvíli bohužel praskl a cihly mi popadaly na zem. Strážný, který mě sledoval, odpoutal svého německého ovčáka, a ten se ke mně rozeběhl. Došlo mi, že pokud začnu utíkat, pes mě dostihne a nejspíš roztrhá, a tak jsem zůstal stát a zíral na něj. Pes se zastavil a znejistěl; bylo jasné, že s takovou even tualitou výcvik nepočítal. V té chvíli došlo k dalšímu zázraku: vztek vyprchal nejen ze psa, ale i z toho strážného. Možná se zastyděl kvůli nedostatku odhodlání svého psa, v každém pří padě mě ale nechal v klidu si zase cihly posbírat. V polovině června uplynulo šest měsíců od našeho pří jezdu, předurčený plán však tentokrát doznal změny. Někdy
[ 100 ]
Ukázka elektronické knihy