Do organizování návratu se Otto pustil brzy po příchodu z nemocnice. V prvé řadě, jako u všech jiných emigrantů, i u nás to vyžadovalo opatření amerických, anglických a případně francouzských tranzitních víz. Protože do Československa jsme se museli vracet přes území těchto států. Ale brzy se ukázalo, že návrat nebude jednoduchou záležitostí i z jiného vážného důvodu. Protože strana oficiálně rozhodla, že peníze na cestu si bude muset zajistit každý sám. Ale to nebyla pro nás, ale ani pro jiné emigranty, jednoduchá záležitost. Tolik peněz jsme neměli. Jejich část na cestu pro Ottu a Egona sebrala Československo-mexická asociace, kterou z velké části tvořili bohatí obchodníci. Zbývající částku si Otto od sympatizujících židovských obchodníků vypůjčil a slíbil jim dluh uhradit z peněz za své budoucí knihy, které napíše o válečné a poválečné Evropě. Vynořil se ale další problém, se kterým jsme nepočítali. Americká víza nepřicházela ani po několika měsících. Dostali jsme je teprve za půl roku, po nátlaku československého zastupitelství v Mexiko City. Domnívali jsme se, že důvodem tak dlouhého otálení bylo Ottovo zapsání na listině nežádoucích osob a naše zatčení a deportace z USA před pěti roky, v listopadu 1940. Loučení s Mexikem a s našimi mexickými přáteli, stejně jako jich s námi, bylo velmi dojemné. Ukápla i nejedna slza. Zúčastnili se ho pracovníci našeho velvyslanectví v Mexiku a ze strany mexické několik přátel nejbližších. Především přední činitel
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277180
latinskoamerických odborů Lombardo Toledano. Jim i nám na památku naší více než pětileté spolupráce zůstalo několik fotografií. Mexické území jsme spolu s manželi Kischovými opustili 18. února 1946. Konečnou stanicí našeho vlaku byl New York. Otto se setkal s několika bývalými přáteli a s pomocí známého literárního agenta Maxima Liebera podepsal s nakladatelstvím, které v roce 1940 vydalo J’accuse!, závaznou smlouvu na budoucí knihu o Evropě. Po pěti dnech jsme se na palubě lodi Queen Elisabeth se smutkem rozloučili s New Yorkem, jeho přístavem a dlouho mávali Soše svobody. Čekala nás radostná plavba do Evropy, se kterou jsme se, Otto a já, přes šest roků neviděli a mysleli jsme na to, co všechno ona a její lidi za tu dlouhou dobu museli prožít. U anglických břehů s námi loď zakotvila v Southamptonu. Při vystupování z lodi však vznikl obvyklý problém, na který jsme v západní Evropě byli zvyklí již z předválečné doby. Anglická policie a úřady rozhodly Ottu a mě nepustit na pevninu, protože jsme tu z doby konání londýnského „kontraprocesu“ proti nacistickému teroru a procesu vedenému v roce 1933 v Lipsku se „žháři“ Říšského sněmu ještě stále byli vedeni na černé listině, neboť prý jsme tehdy – před třinácti roky – „… porušovali styky mezi Velkou Británií a Německem“ (nacistickým!). Otto se telegraficky obrátil o pomoc na dobrou známou, Ellen Wilkinsonovou, která v té poválečné době byla ministryní práce britské labouristické vlády. Přes obavy
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277180
z nepříjemností s jinými politiky nám povolení ke čtrnáctidennímu pobytu v Anglii přece jen opatřila. Otto se za tu dobu setkal s mnoha lidmi, se kterými se tady – v Anglii či ve Španělsku a Francii – seznámil před válkou při organizování protifašistického hnutí. Ale já si z pobytu v Británii pamatuji hlavně na balení a stěhování. V té době tady totiž člověk mohl bydlet v jednom hotelu nejdéle pět dní a potom se musel vystěhovat do hotelu jiného. Tak jsem musela tahat naše zavazadla z jednoho hotelu do druhého. Navíc jsem musela všechno znovu od základu přebalit, protože v důsledku nejistoty tehdejšího cestování přes Francii a Německo jsme se rozhodli letět do Československa letadlem. To znamenalo vzít si s sebou jen ty nejdůležitější věci a ostatní uskladnit u nějaké transportní firmy, která by nám je později poslala do Prahy. Po uplynutí čtrnácti dnů a vyřízení nutných formalit nás v Londýně posadili do jakéhosi polovojenského letadla a s mezipřistáním ve Frankfurtu nad Mohanem jsme toho dne – 21. března 1946 – spolu s Egonem a Giselou Kischovými přistáli v Praze a ubytovali se v předem zamluveném hotelu.
100 Ukázka elektronické knihy