JANE PORTEROVÁ
Už uběhly téměř tři týdny od chvíle, kdy spolu byli naposledy, ale její tělo si ho pamatovalo a bolestně toužilo po tom, aby se jí znovu zmocnil. Dokázala si vybavit jeho rty na svém krku a jeho prsa na svých ňadrech, to, jak do ní vniká a naplňuje ji. Když byl s ní – v ní –, cítila se až nesnesitelně dobře… Cítila se úplná. Jedna její část ho zoufale chtěla, ale jiná její část věděla, že pro ni není dobrý. Její touha po něm ji dělala závislou. Zamlžovala jí rozum. Snažila se vzpomenout si, proč se neshodnou. Potřebovala si vytvořit nějaký odstup, nějaký způsob obrany. „To se ale změnilo,“ namítla. „Mezi námi opravdu existovala vzájemná přitažlivost, ale to bylo předtím, když jsme byli na Khronosu. Když jsem se s tebou cítila bezpečně. Už se tak necítím.“ „Znovu budeš.“ „Takže můžu jít ven? Můžu pokračovat v normálním životě?“ S odpovědí váhal tak dlouho, že se jí začala obávat. „Už to nikdy nebude ten normální život, který jsi znala předtím, ale ano. Můžeš jít ven. Také můžeš jít nakupovat nebo se jít někam ven najíst. Palácová ochranka ale bude vždycky chtít vědět podrobnosti, aby mohli promyslet nějaký plán, připravit trasu a zajistit, že všechno proběhne tak hladce, jak to jen bude možné.“ „Pro mě normální neznamená nakupování a restaurace. Normální pro mě znamená domov. Moji práci. Pláž.“ „Budeš mít práci. Jen to bude jiná –“ „To mě má uchlácholit?“ „Ne. Jsem upřímný. Myslím, že je lepší, když vyložíme všechny karty na stůl. Pravda je, že tady budeš mít úplně nový život. Slibuju ale, že udělám všechno, co je v mé moci, abych ti pomohl se tu usadit, a ty jsi tu mohla časem být šťastná.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277143
VULKÁN TOUHY
Nový život tady. Být šťastná… časem. Ta slova jí rezonovala v hlavě. Zvedla ruku a přitiskla konečky prstů na čelo, kde pulzovala bolest. Nechtěla nový život ani domov, ale zdálo se, že na ničem z toho nezáleží, a – upřímně – nemohla z toho vinit nikoho kromě sebe. Na Khronosu ztratila hlavu. Vůbec nepomyslela na opatrnost. Milovali se mnohokrát. Riskování má své následky a následkem je, že spolu stvořili nový život. Spustila ruku a podívala se na něj. „Ví o mně vůbec někdo?“ „Ví se, že jsi mě zachránila po mé… nehodě. Ví se, že jsi mi zachránila život a že jsi tu proto, aby ti moji rodiče mohli poděkovat.“ „A co moje těhotenství? Ví někdo o něm?“ „Ne. To je přísně střežené tajemství. Jen čtyři lidé vědí, že jsi těhotná: naši rodiče a lékař, který dělal ultrazvuk. A tak to také zůstane, dokud se to nerozhodneme oznámit, což se pravděpodobně stane, teprve až budeš v druhém trimestru.“ „Kdo je to my? Palác? Nebo ty a já?“ „To bude záležet na nás.“ Na nás. Nás. „Nemyslíš si, že bych se měla seznámit s oběma tvými rodiči, než řeknu ano?“ Zhluboka se nadechla. „Chápu, že tvůj otec je král, ale bude dědečkem mého dítěte. Chci si být jistá, že mě… schvaluje.“ Alexander zaváhal. „Můj otec dokáže být dost nepříjemný.“ „To je tvůj způsob, jak mi říct, že bych měla snížit svá očekávání?“ Pousmál se. „Umíš docela dobře číst mezi řádky.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277143
SEDMÁ KAPITOLA Ten večer měli večeřet ve věžní knihovně, a protože do večeře ještě zbývalo pár minut, zašel Alexander za otcem. Dveře mu otevřel králův lokaj. „Je vzhůru,“ řekl, „ale není v nejlepší náladě.“ „Děkuji,“ řekl Alexander vděčně. Být předem varován znamenalo být připraven. Král Bruno byl už v posteli a nevlídně přicházejícího syna sledoval zpod ztěžklých víček. „Vidím, že sis dal na sobě záležet. Na koho se dnes večer snažíš udělat dojem?“ „Večeřím s Josephine,“ odpověděl Alexander. Když král nic neříkal, dodal: „Mám v úmyslu ti ji zítra představit, otče.“ „Byl bych raději, kdybys to nedělal.“ „Toho jsem si vědom, ale ona to vědět nemusí. Navíc ji poté, co ti ji představím, přestěhuju do paláce. Bude to jen krátká schůzka. Nebudeš muset nic moc dělat, jen kývneš a já ji rychle odvedu. To bude všechno.“ „Slyšel jsem, že jste se s Damianem nepohodli. Doufám, že to není pravda.“ Krále odjakživa zajímal víc Damian než vlastní syn. „Všechno je mezi námi v pořádku.“ „Proč se tu tedy neukázal?“ „Přemýšlel jsem o tom samém.“ „Vždycky byl vůči mně velmi loajální.“ „Stejně jako já, otče.“ Ukázka elektronické knihy