nechme toho — nežádám si již od ní jiného, než aby dětem špatně o mně nemluvila. Zasloužil jsem si toho od ní, neb kdybych chtěl, musila by mně je vydat, ty zlaté kluky moje, a zůstala by sama, osiřelá a ovdovělá. Vímť však napřed, že si i této spravedlivé věci na ní žádám marně — nezbývá mi, než abych vše bohu poručil a se těšil dobrému svědomí…“ A Antoš se rychle vzchopil i pokynuv hlavou zmizel. Řekl Sylvě, co si říci přál, a teď mu již hořela země pod nohama. Nemohl se dostat dosti rychle pryč od místa, kde zažil nevinně tolik křivdy; přál si, aby byl již na mnoho mil za horami. Prchaje vrhl pohrdlivý kolem sebe pohled, na ty pozemky, lesy a sady od stavení až k obzoru se táhnoucí. Sluly dosud vlastnictvím jeho, na sta lidí mu jich závidělo, tímto pohledem však vzdával se navždy panství nad nimi. Zaplatil si je draze za tu krátkou dobu, co mu je žena nad nimi přiřkla. Sylva zůstala jako přikována k místu, kde byla sedláka vyslechla. Nikdy, co byla na světě, neslyšela ještě tak hovořiti takovými slovy, takovým bolem a zápalem. Až do té chvíle považovala jen za neštěstí, zemřel‑li někomu příbuzný, přišel‑li někdo k úrazu, vyhořelo‑li někomu stavení, najednou však zvěděla, že je ještě neštěstí jiné, jež mnohdy více ještě skličuje než ztráta jmění neb přítele. Sylvě zachvělo se srdce… Jako omámena hleděla za Antošem, ač ho nemohla již dostřehnouti pohledem. Dávno již byl zašel za pahrbek, za nímž se skláněla cesta do města, a ona stála ještě na pavlači, zapomínajíc úplně rychtářky a nařízení jejího. Viděla Antoše v duchu, jak kráčí se smělým čelem a usmívavými ústy nejistému osudu vstříc. Lidé ho potkávali, zastavovali se s ním, hovořili a smáli se, on jim to splácel. Nevěděli, jakou to tíž hostí v prsou — jen ona to věděla, jí byl ukázal tu velkou, hlubokou ránu v srdci… Kdo by mu ji byl mohl zahojiti? Sylva žila dosud, jako by nežila; nepocítila než bolestí tělesných, nepřemýšlela než o tom, co se jí právě namanulo, vykonávala jen povinnou jí práci, dále nešla snaha její. Síla v ní ulevovala si jen v dovádce; když se hodně vyskákala, vybouřila, bylo jí volno; když se jí podařilo někoho poškádlit, veselo. Její cit byl pohroužen v spánek
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277098
hluboký, nepřilnula dosud ještě k nikomu a k ničemu srdcem. Rodičů svých neznala, sester a bratrů neměla, dívky se jí stranívaly pro podivnou povahu a strýc byl zlý a nespravedlivý. Ze všech tvorů na světě byl jí nejmilejší kůň, s nímž se byla jindy tak vesele v světě projížděla, a teď na statku starý hundelatý pes, strážce domu, který ji ani na krok neopustil. Snad by to bylo navždy tak zůstalo, kdyby nebylo bývalo této hodiny. Antošova k ní slova byla však proutkem kouzelným, před nímž se rozstupují v šťastné hodině skály, odkrývajíce nám poklady netušené. Bez proutku byly by tam věčně rezavěly zaklety, nepoznány, nepoužity, nikdo by se nebyl těšil zlatému jich blesku, nikdo by nebyl čerpal z bohatého jejich zřídla. Jde pověst, že porozumí člověk mluvě přírody, hlasu všeho ptactva i bylinstva v oné hodině svaté noci, kde bylo zrozeno světu světlo, jeho Spasitel. Světlo se zrodilo v Sylvě — nejvřelejší to soucit s mužem, jehož pomáhala tak horlivě mučit — a náhle porozuměla srdci lidskému, nejvznešenější to mluvě přírody. Položivši těžkou hlavu na sloup, kde odpočívala před několika okamžiky ještě hlava Antošova, začala Sylva rázem prociťovat ze sna neuvědomělé, bezstarostné mladosti, s úžasem noříc pohled v temnou propast lidských vášní; byla to zcela nová, posud od ní netušená říše. Myšlénka na rychtářku naplňovala ji ošklivostí, prohlížela ji teď a shledala se studem, k jakému ošemetnému jednání ji doháněla pokryteckými lžemi. Kolik ran, krvavějších než tenkráte nožem, byla návodem jejím Antošovi zasadila! Čím více se hnusila Sylvě vášnivá a zlomyslná její hospodyně, tím více oceňovala mužné chování Antošovo; jeho statnost a velkomyslnost naplňovala ji úctou dosud pro nikoho nepocítěnou. Právě jako on byla by na místě jeho jednala, ale zdaž by toho byla dovedla? Antoš zdál se Sylvě náhle velikánem; čím více však vystupoval v mínění jejím, tím více se před ním styděla. Jak jen k ní mohl mluvit bez zjevné nenávisti, jak jí mohl přec ještě věřit po všem, co na něm spáchala zlého? — Chtěla mu dokázat, že svých přečinů lituje, umínila si, že okamžitě vystoupí ze služby rychtářčiny a že mu dá vědět, proč tak učinila. Bylo to však dostatečné? Nemohla mu dokázati žel svůj jinak, méně nápadně sice,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277098
ale platněji? Nebylo skutečně lze nahraditi jinak křivdu mu tolikrát učiněnou? Snad přec… Rozjímajíc takto, nevšímala si Sylva, že jí žíhá poslední paprsek zapadajícího slunce do očí, dosud snivě obrácených v stranu, kde Antoš zmizel. Vtom se proměnil paprsek v ohnivý šíp, šíp v plamennou kouli, z koule té se jich vyrojilo deset dvacet jiných, zelených, rudých, modrých, černých, pořád větších, pořád rychleji a divočeji se točících, až Sylva vykřikla, zakrývajíc si rukama zrak. Dvojím způsobem oslněna vrátila se dívka k rychtářce, která netrpělivostí jižjiž umírala. Vypravovala jí rozmluvu se sedlákem zcela lhostejně, bez obyčejných příměšků. Přec však kladla zvláštní důraz na místa, kde jí ve jmenu jeho ohlašovala, že se odřikává navždy jejího bohatství, její lásky, ale nikoli svých povinností k ní. Rychtářka zuřila v pravém smyslu slova, roztrhala na kousky bankovky Sylvou jí odevzdané, škubala na sobě oděv, byla by nejraději celý svět roztrhala, kdyby byla mohla. Sylva hledíc na ni s němým podivením, nemohla pochopit, že se nechala tak dlouho šálit nešlechetností její. Rychtářka, strhnuvši v hněvu roušku pokrytecké bolesti o muže zbloudilého, podobala se vzteklici nejlítější. Konečně upadla do hrozných křečí. Sylva neopustila hospodyni po celou noc, ač musila ošklivost svou mocně přemáhati, a sebepřemáhání nebylo, jak víme, právě nejsilnější stránkou její. Ale v hlavě její počal se rodit záměr jakýsi, k čemuž jí bylo rychtářčiny přízně nadál potřebí. Nejenže jí nevypověděla službu, rychtářka neslyšela od Sylvy ani jediné výčitky neb narážky, že ji ohledně sedláka klamala. Tvářila se nadál jako oddaná důvěrnice její. Divoká Sylva, která dosud vždy vystřelila, jak nabila, jediné myšlénky zatajiti nedovedla, přiučila se za málo okamžiků vší lsti a obratnosti, jíž slyne od počátku světa plémě Evino.
100 Ukázka elektronické knihy