Šedá
a okamžitě se jí zalíbilo. Pro Jižní bezpečnostní zónu nemohlo být lepší, trefnější označení. „Jestli ještě jednou nebudeš poslouchat, jestli ještě jednou neposlechneš mě nebo tady mámu,“ mluvil polohlasem, hrozba však byla jasně slyšitelná. Nedokončil větu, neřekl, co se stane, pokud nebude poslouchat. „Já jsem to opravdu nemohla najít,“ vrátila mu Jenovéfa okamžitě míček zpět. „Už na to nemám síly, táto, nemůžeš…“ Nesnažila se znít omluvně. Byla vzteklá. Přece na ni pořád nemusí být jako na pitomou desetiletou holku! Deset let jí už přece bylo dávno! Otec jako kdyby se najednou zvětšil, protáhl. Tyčil se nad ní a vypadal groteskně vyhuble, tvář dlouhou, nehezkou, oči prázdné, našedlé a za nimi nic. Něco se mu muselo stát, blesklo Jenovéfě hlavou, nikdy jsem nepotkala nikoho, jehož auru bych nebyla schopna přečíst, jen ty… estébáky. „Můžu a musím, nedokážeš si představit, co by se stalo, kdyby nás chytli!“ zaburácel. „Ale oni nás nechytli,“ dělalo se jí zle. Cítila se zatlačená do kouta. Nevěděla, co má dělat. Tohle je přece její otec! Nechtěla se hádat, nemohla jenom sklopit hlavu a nechat se obviňovat z věcí, které neudělala, které ani nezamýšlela. „Oni nás nechytili!“ nedokázala si odpustit.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277094
Dalibor Vácha
Otec rozhodil vztekle rukama. Na okamžik si byla jistá, že od něj dostane pár facek. „Nechte toho,“ postavila se vedle nich matka. Používala sice množné číslo, ale dívala se na Jenovéfu. Podle toho, i podle aury, i podle zlomků myšlenek, které k Jeně pronikly, viděla pouze jednoho viníka nastalé situace. A její manžel to nebyl. „Nechte toho, prosím,“ opakovala a natáhla ruku, aby se Jenovéfy dotkla. Ucukla. Ukročila stranou, narazila na auto. „Vidíš, Marie, něco se s ní děje,“ prohlásil vítězoslavně otec. „Snaží se před náma něco ukrývat. Něco…“ „Tati…,“ pokusila se Jenovéfa smířlivě. „Tolik jsme toho pro tebe udělali, tolik jsme obětovali, nemůžeš se k nám tak chovat,“ říkala matka tiše a dívala se na bod na kapotě auta. „Chováš se strašně, holčičko, měla by sis uvědomit, co pro tebe kdo v životě znamená.“ Její monotónní hlas hodlal pokračovat donekonečna a Jenovéfa začínala ztrácet nervy. Netušila, o čem mluví, proč jsou na ni takoví. Chápala, že všichni prošli pořádným stresem, ale… tohle? Udělala jsem vážně něco strašnýho? „Do auta, jedeme,“ zavelel otec. Podíval se na Jenu, ale po chvíli uhnul očima: „Ať se to neopakuje. Nikdy.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277094
Šedá
* * * Jenovéfa proti své vůli usnula. Chtěla sledovat okolí, chtěla být ve střehu, chtěla vědět, kam jedou, ale oči se jí zavíraly, zavíraly, až se zavřely a ona usnula jako špalek. Snila zmatené sny a sama ve spánku doufala, že si je po probuzení nebude pamatovat. Probudil ji zvuk. Siréna. Kolísavý zvuk sirény. Otevřela oči. Jejich automobil zpomaloval. Jenovéfa se posadila a matka se po ní ohlédla, v očích měla smrtelný děs. Otec se neohlédl, křečovitě svíral volant – byly vidět úplně bílé, bezkrevné klouby na jeho rukou – a upíral zrak přímo před sebe. Jenovéfa se podívala dozadu. Policejní automobil. Dva policejní automobily. Signalizační zařízení na kapotě prvního policejního vozu ukazovalo, aby zastavili. Otec jistě promyslel možnost, že by šlápl na plyn a pokusil se ujet. Honička jako z amerického filmu. Převrácená auta. Šťastný konec v podobě rozbitých policejních kár, zatímco auto těch hodných pokračuje dál. Otec musel dojít ke stejnému závěru jako Jenovéfa, protože zastavil. Téměř se zhroutil na volant.
99
Ukázka elektronické knihy