„Počkejte,“ opakoval jsem, „mohli bychom se vrátit do doby, kdy jste byl dělník v té sarajevské továrně?“ Boris se snažil ho přerušit, aby mohl přetlumočit, co jsem řekl. Marně. Pavlusko Vusković už zase plamenně a zmateně řečnil, tak jsem jen pošeptal Borisovi: „To je marné, ten chlap je úplný cvok.“ Dnes těch slov lituju. Ne, Pavlusko nebyl cvok, následně jsem se o tom několikrát přesvědčil, byl jen příšerně nedočkavý, aby nám mohl vysvětlit, za co tolik let bojuje, aby mě, cizince, přesvědčil o tom, že pravda je na jeho straně, jenže toho měl tolik co říct, že nevěděl, čím začít. Nechali jsme ho tedy mluvit, Boris ze slušnosti tu a tam přeložil nějakou větu, a čekali jsme na vhodný okamžik, kdy budeme moct vstát, poděkovat za srdečné přijetí a odejít, aniž by to působilo nezdvořile. Možná si žena z pohovky všimla, že se Pavluskovi nedaří to, co mu leží na srdci. V každém případě zvrátila situaci. Zvedla oči od notebooku, využila chvilky, kdy Pavlusko popadal dech a vydatně si přihýbal piva, a dala se znenadání do řeči, mluvila velice rychle, melodickým, tu přísným, jindy zase roztomilým hlasem, svůj projev nakonec podtrhla lehkým smíchem, který mi přišel znepokojující, když jsem jí pár vteřin hleděl přímo do tváře a přemítal, kdo se vlastně skrývá za tou lhostejnou, skoro až opovržlivou maskou, kterou nám nastavuje už od odjezdu z hotelu? „Co říká, Borisi?“ „Vysvětluje mu, že jste přijel zdaleka, abyste poznal Republiku Srpsku, a že ani ona nerozumí ničemu z toho, co on vykládá. ‚Ten Francouz napíše, že jsme všichni samí šílenci,‘ řekla nakonec. A dodala: ‚A představ si, že nebude daleko od pravdy.‘“ „To ne, něco takového bych nenapsal, paní,“ odporoval jsem jí zdvořile a tentokrát jsem se nemohl ubránit smíchu zase já, přišlo mi, že Pavlusko se proto tváří zahanbeně. Ohromnýma rukama si promnul obličej. „Dáte si ještě pivo?“ nabídl. „Spíš kávu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277007
Vstal a postavil konvici na kamna. „Budeme mít spoustu času si o všem popovídat,“ řekl jsem s pohledem upřeným na jeho záda, na kostkovanou košili zastrčenou v manšestrácích stažených opaskem a vydutých pod hýžděmi. Potom jsem se otočil směrem k ženě a dodal: „Nikam nespěchám, nějakou dobu v Pale pobudeme.“ Poprvé jsem se střetl s jejím pohledem, zdál se mi trošku posměšný. „A vy, odkdy bydlíte v Pale?“ zeptal jsem se zase Pavluska. „Od té doby, co v Sarajevu začala válka – od března 1992… Když se Karadžić rozhodl přesunout odtamtud svou vládu do Pale, šel jsem s ním. Muslimové po nás stříleli ze střech, všecky by nás zabili, kdybychom tam zůstali. Upozorňoval jsem na to, psal jsem o tom…“ „Počkejte,“ skočil jsem mu do řeči v předtuše, že se znovu nechá strhnout svým zaujetím, „vysvětlete nám, proč si Karadžić vybral za sídlo vlády bosenských Srbů Pale, v té době vesnici v horách, místo nějakého důstojného města, jako třeba Banja Luky? Že se z té vesnice stalo takovéhle město, to nechápu.“ „Karadžić měl tady v Pale své zájmy už před válkou. Šlo o trochu podezřelé záležitosti. V jednom sarajevském zdravotnickém zařízení, kde pracoval jako lékař, vystavoval dělníkům fiktivní neschopenky, a oni mu za to tady postavili zadarmo dům. Měl už tady spoustu věcí, proto si vybral Pale spíš než Banja Luku.“ „O Karadžićovi mluvíte jako o nepříliš poctivém člověku, přitom jste šel s ním…“ „Byl jsem členem vlády.“ „Skutečně?“ vykřikl jsem zároveň překvapeně i pobaveně. „Pavlusko byl ministr!“ prohlásila žena z pohovky a znovu se zlehka a znepokojivě zasmála, jako by nic z toho nebrala moc vážně. „Ministr čeho?“ zajímal jsem se. „Informací.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277007
„A to vám nevadilo dělat ministra člověku… ‚trochu podezřelému‘ člověku, jak říkáte?“ „Když bosenští Srbové hledali leadera, Karadžić se nabídl a oni si ho zvolili. Někteří věděli, že je zkorumpovaný, ale chtěl bojovat za to, aby náš národ přežil, a v té chvíli o nic jiného nešlo. Zpočátku měl Karadžić i dost odvahy.“ „Rozumím.“ „Později došlo k rozkolu mezi ním a Mladićem, a já se postavil na stranu Mladiće. Mladić představuje naše svědomí, je to ikona, morálně pevný člověk. Je svědkem naší neviny před dějinami. Bez něj by Muslimové pozabíjeli všecky bosenské Srby a já bych tu teď s váma nemluvil. Po tom rozkolu jsem napsal, že Karadžić je zkorumpovaný, že nás dřív či později zradí, a jeho lidi se mě pokusili zabít.“ „Skutečně zabít? Jak k tomu došlo?“ „Tady v Pale zavraždili čtrnáct osob. Já jediný jsem jim unikl.“ „A co jsou zač ti Karadžićovi lidé?“ „Policisti. Nikdo si vám to netroufne říct, ale já to vím. Policie v Pale zůstala dodnes věrná Karadžićovi.“ „Jakým způsobem se vás pokusili zabít?“ „Stalo se to tady v domě, v garáži. Jednou ráno jsem se chystal nastoupit do auta, když vtom jsem dostal tři rány do hlavy. Otočil jsem se a viděl zakukleného muže, který držel pistoli. ‚Poslední varování,‘ řekl mi. Zamknul mě v garáži a zmizel s taškou plnou materiálů, které jsem měl na Karadžiće. Pak prohledal dům, ale nic víc než věci na Karadžiće už nevzal.“ „Ohlásil jste to na policii?“ „Samozřejmě. Přijeli, zjistili, že došlo k přepadení, ale nikdy nikoho nechytili.“ Boris vypadal unaveně, tak jsem navrhl, že se půjdeme naobědvat někam do města. Nemohl jsem se dočkat, až se dostanu ven z těsné, přetopené místnosti a objevím Pale, jehož noční obraz, který mě předešlého večera tolik ohromil, mi nešel z hlavy. Znovu jsme nastoupili do pomačkaného golfu. Překvapilo 100 Ukázka elektronické knihy