[98]
Zaznamenanému typu rétoriky, kterým jsme se zaobírali už v Kronice trojánské, tj. rétorice účastné a substituující fikční prožívání, se budu ještě věnovat ve stručné kapitole o Jenovefě, v níž má tento komentářový typ mnohem významnější podíl na konstituci žánru. V tuto chvíli jsem ukázku zařadil jako doklad, že angažmá rétorického vypravěče se zdaleka nevyčerpává v karatelských a naukových pasážích. Naopak — rétorika se zde spíše váže k příběhu a funguje jako postup příznačný pro literárně-zábavní narativ. Vypravěč-Lomnický tedy střídá hned několik masek, k jejichž „nasazování“ jsou mu nápomocny rozmanité druhy narativních komentářů. Projevuje se jako filozof, znalec a vykladač, ale také jako účastná a citová individualita, která spoluprožívá zprostředkované příběhy. Společně s již zmiňovaným hodnocením (maskou soudce) se síly narativní rétoriky sbíhají a vytvářejí obraz mravokárce, který ze své perspektivy nad textem varuje („A tak hle tento mládenec za život svuoj hovadský takové hrozné skončení vzal, aby všechněm nynějším i budoucím příklad a výstrahu dal“),56) pranýřuje („Ó nemoudří muží, ó blázni nesmyslní, což to činíte, zdaliž toho nevíte, že manželky vaše milé jsú koruna hlavy vaší každé chvíle?“),57) káže („Protož pojďte sem, nejmilejší bratří, a podivte se takovému umění muže Božího a učte se zdrženlivosti a střídmosti rozeznávati od něho“)58) a nabádá („Rodičové povinni jsou dítky své kárati“).59) A protože autoritativní vypravěč chce být rovněž zábavný, výstrahy nenabývají zastrašující charakter, naopak rétorika místy působí téměř podbízivě — platí to mimo jiné i o zakončení obou spisů. Vypravěč Kupidovy střely výstražnou rétoriku zakončuje modlitbou a celý narativně-explanativní text prosebným „vinšem“.60) Dětinský řápek rovněž nepojímá závěrečné napomenutí jako hrozbu, nýbrž jako apostrofu „milých rodičů a dítek“.61) V zakončení se objevuje i rétorická figura pokory a skromnosti. 56) Tamtéž, s. 80. 57) Tamtéž, s. 117. 58) Tamtéž, s. 48. 59) Tamtéž, s. 311. 60) Tamtéž, s. 218–219. 61) Tamtéž, s. 387.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276988
[99]
Myslím, že můžeme konstatovat, že je to právě rétorický vypravěč, kdo funguje jako spojující prvek mezi rozmanitými složkami textu. Jeho textová sebeprezentace a autostylizace je, jak jsem se pokoušel doložit, všudypřítomná. Lomnického individualizovaný vypravěč stojí v opozici proti neindividualizovanému narativnímu hlasu středověkých exempel. Vypravěč v Lomnického době není „médiem“ nadosobní pravdy, prezentuje se jako vzdělaný humanista poučený předchozí moudrostí, která se o duchovních i mravných věcech přesvědčila. Na úrovni kompozice celého spisu se však objevují pozůstatky rovnovážné formy mezi narativním a rétorickým modem, Voit například konstatuje poměr 58 ku 42 procentům mezi výkladovou rétorikou a vloženými exemply v případě Kupidovy střely, v Dětinském řápku jde o poměr 60 ku 40 procentům, ale v cyklu Voit nachází i téměř dokonalou kompoziční rovnováhu (ve spise Traktát skrovný o tanci je podle něj poměr mezi naukovou a exemplární složkou 49 ku 51 procentům).62) Hranici přechodu mezi výkladem a vyprávěním pociťujeme, jak již bylo uvedeno, jako neostrou; v tom spočívá úloha zvoleného narativního způsobu, angažovaného rétorického vypravěče, který skoro nic nezprostředkovává bez zaujatých soudů. Domnívám se, že v postupu zástupné „experienciality“ (vypjaté momenty vypravěč prožívá „za postavy“ a zdůrazňuje jejich pohnutost před čtenáři) můžeme rozpoznat marker manýrismu či baroka,63) který ve výpravné literatuře „přežil“ dlouho — jak se pokusím prokázat nejen v následujícím výkladu o Jenovefě, nýbrž i v kapitole o výpravné próze devatenáctého století, v níž jeho pozůstatky stále můžeme vysledovat. U Šimona Lomnického účastná rétorika dosahuje skoro apokalyptické vypjatosti — jako kdyby měla vystihnout naléhavost obav o hlásané hodnoty.
62) Petr Voit: Šimon Lomnický z Budče a exempla v kontextu jeho mravněvýchovné
prózy, cit. dílo, s. 45.
63) Tady souhlasím se stanoviskem Alexandra Sticha, který za příznak baroka v Lomnic-
kého spisech považoval expresivitu a vulgaritu výkladů a vyprávění. Stich tím oponoval názorům E. Pražáka či M. Kopeckého. Srov. Alexandr Stich: „Kupido, incest a pomsta“, Souvislosti 1, 2001. Dostupné online: http://souvislosti.cz/101/stich.html.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276988
[100]
Abych uzavřel: myslím, že mravněvýchovná povaha Lomnického spisů je ustanovena v první řadě diskurzivními silami masivní rétoriky. Rétorické postupy (interpretace, soudy, zobecnění, odkazování, apelové projevy jako výstrahy a nabádání, účastná rétorika) nejsou jen pilířem výkladu, přecházejí ve značné míře i do exemplárních příběhů, stávají se významovou dominantou celku. Robustní rétorikou je částečně zdánlivě zastíněna zábavná složka, která je však nesporná. Lomnický konečně používá prostou lidovou řeč a míří na čtenáře zábavné literatury. Rétorický autobiografický vypravěč plní jednak roli hlasatele věroučných norem, respektive kritika mravní otupělosti rudolfinské současnosti, jednak má silnou funkci autostylizační — tj. konzervativní hodnoty pouze nehlásá, ale prezentuje se jako jejich znalec a zastánce. KOMENTÁŘ VE VELMI PĚKNÉ HISTORII O JENOVEFĚ
Historie o Jenovefě představuje lidovou knížku pozdější provenience — nejde o středověkou látku, jako byl Bruncvík, Enšpígl nebo Meluzína. Budu odkazovat k vydání z edice Tří knížek lidového čtení, pro niž Jaroslav Kolár vybral nejstarší dostupnou českou verzi textu (1784). V mnohém zde budu rekapitulovat závěry komentáře Alexandra Sticha, který zmíněnou edici doplňuje. Příběh o věrné manželce, jež unikla úkladům chlípného hofmistra a jako poustevnice se dočkala očištění své pověsti, je doplněn o rozrostlou rétoriku — její diskurzivní síla však není primárně nasměrována k výchově čtenářů, nýbrž k uctívání kultu hlavní hrdinky. Rétorika je nejprve namířena na příběh, projevuje se jako účastná, po odvyprávění vypjatých epizod teroru se však stupňuje a přechází v projevy prosebné a litanické. Vypravěč (který se v závěrečných modlitbách stylizuje jako čtenář) je po celou dobu aktivní a citově angažovaný. Diskurzivní síly hodnoticí rétoriky vedou ke schematickému rozvržení postav: zatímco Jenovefu vypravěč charakterizuje přívlastky „v ctnostech bohatá a trpělivá svatá“64) nebo 64) „Jenovefa“, in Jaroslav Kolár (ed.): Tři knížky lidového čtení (Praha: Nakladatel-
ství Lidové noviny, 2000), s. 197.
Ukázka elektronické knihy