p e t r a m a r t i š k o vá
•
léto v síti
„Jo, noha. Tady,“ Diana ukazovala na kotník a přes rameno spiklenecky mrkla na své věrné. „Můžeš s tím hýbat?“ „To nevím.“ „Zkusím to, kdyby to bolelo, zastav mě.“ Normální člověk by řekl něco jako au, to bolí, nebo by bolestí vyjekl, ne však Diana. Ta skočila bolestí Alexovi do náruče. „Au, au, au,“ usykávala. „Ty jsi ale drsnej. Ale někdy to není na škodu,“ mrkla na něj a Alex zrudnul. „Co se stalo?“ Erik s třídní dorazili teprve teď. „Zajímalo by mě, kde se tak zdrželi a hlavně čím,“ šeptla mi Sára a já se na ni zazubila. „Spadla, já nevím, neviděl jsem ji, jel jsem před ní, ale stěžuje si na kotník,“ řekl Alex Erikovi a k Dianinu velkému zklamání ji tam klidně nechal sedět v trávě a pobídl náš tým, abychom vyrazili. „Ale přeci nám nemůžou ujet,“ volala za námi naštvaně Diana. Nikdo ji však neposlouchal. Erik zahalekal na Alexe, že se sejdeme v Jesenici u rybníka, a být Alex v animovaném filmu, tutově by za ním zůstala žíznivá čára. Cesta, kterou nás Alex vedl, byla oproti té včerejší mnohem lepší. Většinou jsme ujížděli krajinou po rovných cestách, jen občas jsme museli vyšlápnout mírný kopec, ale ten skoro nestál za řeč. Projížděli jsme malebnými vesničkami i místy, která až bytostně potřebovala zvelebit. „Jé hele, Všetaty,“ ukazoval na ceduli vesnice, do které jsme právě přijížděli, Michal. „Myslíte, že existují i Všemámy?“ „Nebo Všetety,“ přidala se Sára. „Nebo Všestrejdy,“ smál se Robin. Než jsme vesnici projeli, napadlo nás asi tak deset dalších názvů, které
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276900
p e t r a m a r t i š k o vá
•
léto v síti
by se podle nás k té vesnici hodily mnohem víc. Třeba takové Všetchyně nebo Všesestřenky, uznejte sami, oproti tomu jsou Všetaty docela nuda, no ne? Z vymýšlení jmen jsme plynule přešli na hru Myslím si myslím, kdy jeden může myslet absolutně na cokoliv a ostatní se ho vyptávají a díky odpovědím ano nebo ne zjišťují, co by tak asi dotyčný mohl být. Nutno podotknout, že jsme všichni nechali rozjet fantazii na plno. Michal byl třeba lev ze státního znaku, Sára jablko hříchu, co ho snědli Adam s Evou, Robin pro změnu pravá ponožka… „To si děláš srandu, však už jsem říkala ponožka několikrát,“ hádala se s ním Sára. „Jo, to jsi říkala, ale nikdy jsi neřekla pravá ponožka, a já byl pravá ponožka. Pravá!“ vysmíval se jí Robin. „Jsi pako a já vážně nechápu, proč se s tebou ještě vůbec bavím.“ „Bavíš se se mnou už od té doby, co jsi přišla první den do školky, vzpomínáš?“ „No, možná je na čase naše přátelství přehodnotit,“ ušklíbla se Sára a Robin jí pohrozil. Sára vyjekla a ujela mu. Robin se vydal na stíhačku za ní. Oba se u toho řehtali a nadávali si tak, že by se za jejich slovník nemusel stydět ani otrlý hospodský povaleč. Díky zábavě nám těch dvacet kilometrů uteklo jako nic. Najednou se před námi objevila cedule s nápisem Jesenice 1 km. „Ty jo, to už jsme tady? To bylo nějaký snadný,“ vypadlo z Vanesy tak šokovaně, že nás všechny rozesmála. V Jesenici nás Alex nasměroval k rybníku, kde jsme měli počkat na ostatní. „Lidi, pojďte se vykoupat,“ navrhoval nadšeně Michal a už se soukal z trička.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276900
p e t r a m a r t i š k o vá
•
léto v síti
„To bude ledárna.“ Nám, holkám, se moc nechtělo, ale kluci se nenechali pobízet dvakrát. Během vteřiny byli všichni tři jen v šortkách a s rozběhem zamířili do vody. A prý aby nám to nebylo líto, že se nemůžeme po tak náročné cestě zchladit, zlili nás od hlavy až k patě. „Pitomci,“ prskaly jsme vodu, ale musely jsme uznat, že to bylo příjemný. I když voda ze začátku prázdnin nebyla ještě tak teplá, že bych do ní nadšeně skákala šipku, tohle osvěžení bylo fajn. Možná i proto, že když se kluci ve vodě domluvili a rozdělili si nás, mě si vybral Alex. V jednu chvíli se něčemu řehtali v bezpečné vzdálenosti od nás a v té druhé se vyřítili z vody, každý popadl jednu z nás do náruče a rozeběhl se s ní zpátky. Teda Alex se mnou, Robin se Sárou a Michal se před Vanesou zastavil a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Vanesa se ukázala jako holka, co nezkazí žádnou zábavu. Michalovi se vysmála, že je měkouš, pak popadla tak nějak napůl do náruče ona jeho a dosmýkala ho k nám. Smáli jsme se jako blázni, cákali po sobě vodu, snažili se jeden druhému dostat hlavu pod vodu, kluci se potápěli a pak se vynořovali tak, abychom se my holky lekaly, a měli z toho děsnou prču. Blbla jsem s ostatními a vůbec mi nevadilo, že jsem si stihla vyzout jen boty a koupu se ve tříčtvrtečních legínách a tričku. Vtom jsem ucítila, jak se mi něco otřelo o nohu. Vyjekla jsem a odplavala o kousek dál. Jenže za chvíli se to o mě otřelo znovu a já začala panikařit. Nebyla jsem žádný posera, co by se bál ryb, ale živě jsem si představila obrovitánského sumce, co jednou vylovil taťka se strejdou z rybníku, a bylo mi na omdlení. To příšerné monstrum vypadalo skoro jako autobus a to nemluvím o tom, co všechno se z něj vyvalilo, když ho otevřeli.
100
Ukázka elektronické knihy